Výpověď podaná, mosty spálené a já tu stojím a říkám si: 'A co teď?'

V době, kdy jsem byla v Ugandě jsem si s naším průvodcem Isaacem dělala srandu, že se bude divit, až si sbalím batoh a rozkopnu mu tam za půl roku dveře od chlíva a řeknu nazdárek tam mě tu máš zpět! Jak se již mnoho lidí přesvědčilo,tak já když řeknu, tak to nikdy není jen tak do vzduchu. Nikdy mě neber s rezervou :) 

Celý prosinec jsem si tak nějak spíše ze zvědavosti hledala důležité informace, kolik co stojí, kolik bych potřebovala do začátku. Jaká je procentuální šance, že mě tam něco sežere, kolik komárů je na metru čtverečním a nebo kolik ugandských šilinků stojí nosná slepice. Zatímco si ostatní v prosinci odškrtávali nákupy dárků a pekli cukroví, já jsem si počítala šance na přežití v tomhle naprosto šíleným plánu. 

A tak jsem v jeden den, nejspíš v záchvatu a náhlého zatmění mysli, jen tak ze srandy napsala Isaacovi: 'Hej, co ten byt, o kterým jsme tehdy vtipkovali? Je tam ještě nějaký volný místo, nebo to byl jen takový výkřik do tmy?' Za pár hodin mi pípla zpráva: 'Mám pro tebe dvoupokojáč. Je to kousek, asi 15 minut od sirotčince. Mám ti poslat smlouvu?'. Žádná virtuální prohlídka, žádný energetický štítek, žádný dotaz na kauci. Jen prostá otázka: Chceš to?

Podepsat zajíce v pytli? To je slabý slovo. Já podepsala spíš celou zoologickou zahradu v neprůhledným kontejneru. V Ugandě se totiž dějí věci pouze ve dvou tempech. Buď rychlostí afrického šneka, nebo rychlostí světla. Bohužel toto byla ta druhá možnost. 

Finále je tu, stačí už jen ten nájem zaplatit. Pohoda, čistá práce. V tom ale celosvětový bankovní kartel usoudil, že pronájem bytu v Ugandě smrdí nelegálním obchodem s orgány. Okamžitě mi zmrazili účty v přesvědčení, že si přes internet objednávám čerstvá játra z černého trhu. Jeden účet mi dokonce zmrazili na 3 týdny a s ním i tisíc dolarů. 

Klasicky jsem se ale nenechala odbýt. Pustila jsem se do své oblíbené disciplíny: systematického obtěžování bankovního sektoru. Moje buldočí taktika slavila úspěch – banka to psychicky nevydržela a peníze raději poslala.

Takže gratulace přijímám: do nového roku jsem vešla jako hrdá majitelka imaginárních klíčů od imaginárního dvoupokojáče někde u sirotčince. Krásný začátek Nového roku! 

Moje hlavní mise se jmenuje SBÍRKA

S novým životem přicházejí i nové cíle. Moje hlavní mise se teď jmenuje znesnáze21. Letos jsem se rozhodla, že místo sfoukávání svíček na dortu budu raději počítat postele pro sirotčinec, kde hodlám zakotvit. Plán je jasný: opravit kuchyni, nakoupit matrace a v těsném závěsu pořídit gang slepic. Protože vajíčka jsou v Ugandě v podstatě bitcoinem místního venkova.

Tím chci říct jediné: i když mě vůbec neznáš, ale chceš mi opožděně k narozkám koupit aspoň jednu ugandskou slepici, budu ti neskutečně vděčná! Slibuju, že na tebe budu intenzivně myslet pokaždé, když ta kvočna vyprdne vajko. Pokud se nám podaří vybrat cílových 100 tisíc, postavíme i kuchyň, kde to vyprdnuté vajíčko s láskou usmažím. A protože po jídle se má spát, potřebujeme i postele, kam ty děti složí hlavy, a ručníky, do kterých ty hlavy (a zbytek těl) utřou. No a co si budeme nalhávat… prát v ruce pro 45 dětí je fitness plán, o který úplně nestojíme, takže na seznamu je i pračka. Takže MILÝ JEŽÍÍÍŠKU… vím, že je teprve květen, ale makej!

Jen pro pořádek: tohle není žádná nadace s padesáti úředníky v kravatách. Tuhle akci jsem si vymyslela já. Já budu ta, co bude kupovat všechny věci a co bude mít vše pod pravým palcem. Budu i ta, co bude předělávat tu kuchyň. Čeká mě sešup z kancelářské židle rovnou do zednických montérek. Doufám, že nezazdím do té kuchyně sama sebe ale minimálně tohle bude prdel. Jsem totiž přesně ten technický antitalent, co si dokáže zařídit víza přes půl světa, ale na výměnu žárovky potřebuje Google Maps.

Otevřít sbírku pro Afriku? To není jen tak. To je regulérní byrokratický triatlon. Neříkám, že je to špatně – kdyby to tak nebylo, tak si sbírku na opravu zrezivělého traktoru otevře každej jouda z Horní Dolní. Ale nebudu lhát, zapotila jsem se víc než při balení krosny. S Isaacem totiž jedeme "vztah" na dálku a naše papírování vypadalo jako občanská válka vedle v Kongu. Isaac má tu klasickou africkou mentalitu: 'V klidu, podepíšu to tady na koleni mezi buvolama, vyfotím to kalkulačkou a pošlu ti to ve formátu, za kterej by se nestyděl ani levhart v běhu. Všechno ok, ne?' No, NE! Horko těžko jsem mu vysvětlovala, že v Evropě ti bez správnýho PDFka neotevřou ani konzervu, natož sbírku na našich platformách.

Nakonec to klaplo! S Isaacem jsem slavnostně uzavřela smlouvu na dobu určitou o povinném 'evropském smýšlení'. Je to v podstatě takové naše interní korporátní školení v buši. Nastavila jsem mu KPIčka na čitelnost podpisů a deadliney, které se nepočítají na 'východy slunce', ale na minuty. 

Co k takovému byrokratickému cirkusu vlastně všechno potřebujete?

1. Smlouva o spolupráci a bezúplatnosti: Oficiální smluvní ujednání mezi mnou a Isaacem (zástupcem sirotčince), které definuje rámec naší spolupráce. Smlouva výslovně potvrzuje, že veškerá moje činnost je vykonávána bez nároku na honorář či jakoukoli provizi.
2. Čestné prohlášení o využití prostředků: Dokument, ve kterém se zavazuji, že veškeré vybrané finance budou využity výhradně k účelům definovaným v projektu (rekonstrukce kuchyně, nákup lůžek, vybavení a hospodářských zvířat).
3. Souhlas s užitím osobních údajů a multimédií: Písemné svolení k využití jména zástupce, názvu organizace a obrazových materiálů dětí a prostor sirotčince pro účely propagace sbírky a informování dárců.
4. Oficiální registrační certifikát: Úředně ověřený a orazítkovaný dokument potvrzující legální existenci a registraci sirotčince ugandskými úřady.
5. Potvrzení o bankovním účtu: Doklad o existenci oficiálního bankovního účtu registrovaného přímo na danou organizaci (sirotčinec), který slouží k přímému převodu vybraných prostředků bez prostředníků.

Pokud vás hvězdy milují, tak Vám sbírku otevřou ale v mém případě se tak nestalo hned. Chtěli ještě po mě záštitu neziskové organizace. Bohužel nezisková organizace Vám záštitu jen tak neudělá, protože jste pro ně malá ryba. Trvalo to tři týdny, než jsem se něčemu dopídila. Nakonec vše ale dobře dopadlo a sbírka je otevřená! Tím ale ten pravý boj teprve začíná. Najednou se váš mozek přepne do režimu nonstop paniky: 'Co když se nevybere ani na jedno křídlo tý slíbený slepice? Co pak těm dětem řeknu? Vážně je mám nechat dál spát v prachu a vařit v kuchyni, která vypadá, jako by ji vyplivl samotný Mordor, že i Frodo by si zavolal na vysvěcení Gandalfa? Představa, že se vrátím s prázdnou kapsou k těmhle ruinám, mě děsí víc než ta jednosměrná letenka, kterou mám v kapse. 

Pojďme se spojit a společně dokázat, že dobro má řetězovou reakci. Moje narozeninové přání není o mně, ale o nich. I zdánlivě malý dar – v hodnotě jednoho ručníku nebo pár kil rýže – má v Ugandě váhu zlata a pro tyhle děti znamená pocit, že na ně někde na druhém konci světa někdo myslí. Děkuji, že v tom nejste jen jako čtenáři, ale jako parťáci, díky kterým v tom nejsem sama. Pojďme jim společně nadělit domov, který si zaslouží!