Restart,který začal výpovědí

Uganda! Jaký blázen by se chtěl přestěhovat do Ugandy?

 Mají tam jídlo? Budeš riskovat dobrou práci a střechu nad hlavou? Co tam budeš dělat? Vždyť je to třetí země, někdo Tě tam znásilní, zabije, píchne vidličku do oka. Jmenujte, slyšela jsem už asi vše. Ale upřímně? Víc než Afrika mě děsila představa, že zůstanu tam, kde jsem byla.

Tenhle zvrat v mém scénáři nebyl ale ne nadarmo se říká, člověk míní, život mění. Rok 2025 mě prověřil víc, než si moje paměť rozpraskaná jak ugandská cesta v období sucha pamatuje. Ale asi už to tak mám – nečekané zvraty a šílená překvapení jsou prostě povinnou výbavou mého života.

MŮJ PŘÍBĚH 

Do Prahy jsem se přestěhovala v létě 2024.Zamilovaná,štastná,pevná v základech.Nic mě přece nemůže rozhodit.Zpětně se docela usmívám při psaní těchto řádků.Kdybych já tenkrát věděla, že za pár měsíců se mi otočí život vzhůru nohama a to doslova. Ale nebudeme předbíhat....

Na začátku loňského roku jsem se pustila do plánování své vysněné dovolené v Ugandě. Přestože se považuji za vcelku zkušenou cestovatelku, Afrika pro mě byla – pokud nepočítám turistický Egypt – velkou neznámou. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Mísil se ve mně respekt a mírný strach s obrovským těšením.Protože můj tehdejší partner o cestu neměl zájem, rozhodla jsem se nečekat a vyrazit i tak. Nakonec se ke mně přidal můj kolega z práce, a dobrodružství mohlo začít.

Přípravy byly v plném proudu a měsíce rychle utíkaly. V polovině roku však přišel nečekaný zlom v podobě rozchodu. Láska prý hory přenáší. Ta naše je ale nepřenesla – tedy aspoň ne se mnou. Můj partner se totiž rozhodl ty hory přenášet s novou 'kolegyní' z práce. A zatímco oni v kanceláři budovali svůj nový svět, ten můj se sypal na kousky.Tahle rána mě stála víc, než bych si kdy přála přiznat. Jeho necitelný přístup posledních pár dnů našeho společného soužití neznal mezí; tam, kde jsem čekala aspoň špetku lidskosti, byla jen prázdnota. Došlo to tak daleko, že mě vlastní tělo i mysl zradily. Místo plánování společné budoucnosti jsem skončila pod lékařským dohledem a dny přežívala jen díky medikaci, která měla utlumit tu nesnesitelnou bolest na hrudníku. Uganda nebyla spontánní nápad z rozmaru – byl to můj pokus o útěk z trosek vlastní důstojnosti zpátky k životu.

 Než jsem se z něj stačila vzpamatovat, zasáhla mě další, mnohem bolestivější zpráva. Telefonát od kriminální policie, který mi oznámil, že můj otec spáchal sebevraždu. Do teď jsem se s tím svěřila pouze pár lidem, protože než bylo vyšetřování uzavřeno, nesměla jsem podávat žádné informace a nikde o tom mluvit.

 K osobním tragédiím se přidaly i narůstající problémy v práci a já se ocitla v bodě, kdy už nebylo kam uhnout. Moje diagnóza a psychické vyčerpání se nehodily do tabulek produktivity. Najednou nikoho nezajímaly výsledky, které jsem odváděla doteď –  stala jsem se jen 'problémovým článkem'. Vrcholem všeho bylo, když mě bylo řečeno, že jsem nekolegiální. Já, která jsem se vnitřně rozpadala, jsem byla ta špatná, protože jsem se odmítla dál usmívat a mlčet. V tu chvíli mi došlo, že v systému, který upřednostňuje prázdné fráze o týmu před lidskou duší, už pro mě není místo. 

Nevěděla jsem, kterou nitku svého života začít rozplétat dříve, abych se z toho všeho nezhroutila.

Vzala jsem to ale z druhého konce a z trosek svého starého života jsem začala splétat záchranné lano směrem k Africe. Odlet pro mě byl posvátným bodem v kalendáři, šancí se nadechnout a aspoň na pár dní nechat všechno za sebou. Než jsem se nadála, stála jsem tam s krosnou na zádech, kakyho válec v trenkách a vyrážela vstříc neznámu.

Uganda: Kde se zlomená duše nepočítá jako charakterová vada, ale jako začátek cesty

Během dvou týdnů jsme v Ugandě nadrandili pár tisíc kilometrů. Bylo to krásný, emocionální a místy sakra náročný, ale hlavně – bylo to svobodný! Poprvé po strašně dlouhé době jsem měla pocit, že moje plíce fakt fungují a já regulérně dýchám. Často jsem jen tak zavírala oči a prostě nasávala vzduch bez pachute rozchodu a všech dalších bolestí. Afrika má totiž jedno geniální kouzlo: facku realitou vám ubalí tak rychle, že si okamžitě uvědomíte, že ty vaše domácí 'katastrofy' jsou ve srovnání s tamním životem vlastně úplná pohoda. Prostě vás to hodí do klidu dřív, než řeknete 'safari'.

Je to úchvatný, ale drsný jako smirkovej papír. Vidíte ženy v kamenolomech, hladový děcka a pak potkáte borce na motorce, co má k sedadlu za sebou přivázanou mrtvolu – prostě africký Uber pro nebožtíky. Vím, zní to hrozně a vtipné to vlastně vůbec není, ale v tu chvíli se prostě musíte buď začít smát, nebo se z té syrové reality definitivně složit.V tu chvíli vám dojde, že Afrika fakt není pro citlivky. Zkuste si zachovat kamennou tvář, když vás děti prosí o sousto, nebo když se v horách klepete v zimní bundě a kolem vás vesele pobíhají děti v tričkách, protože svetr je pro ně velká neznámá. Je to lekce pokory, co vás rozebere na šroubky, i když si myslíte, že jste největší drsňáci z korporátu.

Během našich toulkách Ugandou jsme také měli možnost navštívit místní sirotčinec v Kabale, kde je umístěno 45 dětí různého věku. Vidět pokoj pro 25 dívek kde je pouze pět postelí, na kterých byly tři matrace už asi bylo to poslední co bych si ke svému ˇ"štěstí" přála. Dětem jsme tedy alespoň koupili pořádnou nálož jídla ale odjížděla jsem s pocitem, že bych stále mohla něco udělat. Něco víc. Tenkrát jsem vyhlásila dobrovolnou sbírku mezi přáteli, kde se nám nakonec podařilo vybrat tolik, že jsme mohli koupit všem dívkám postele, včetně dek, polštářů a taky něco na zub. Nebudu lhát, dobrých skutků není nikdy dost a tohle mě zahřálo na duši jak pohled na šéfa, kterýmu právě zamrzl Excel a vy už máte sbalenou krosnu.

No schválně, nespalo by se vám líp s vědomím, že jste někomu udělali život aspoň o chlup snesitelnější? Mně rozhodně ano. O tom, že je Afrika chudá, posloucháme už od školky, kdy nám babičky u nedělního řízku tloukly do hlavy: 'Koukej to dojíst, víš, co by za to daly děti v Africe?' Jenže realita je prostý byznys – když máš peníze, máš i jídlo. A tak se vám snadno stane, že vám v restauraci přistane na talíři půlka pštrosa, zatímco hned za bránou resortu stojí stovky hladových krků. Je to brutální kontrast a svět, kde se pravidla slušnosti přepisují s každým soustem.

Uganďané jsou ve skutečnosti neuvěřitelně milí lidé. Sice na vás zírají, jako byste byli poslední sněhová vločka, co právě dopadla na vánoční stromek uprostřed srpna, ale je to spíš fascinace než útok. Jenže pokud jste jako já a sjíždíte kriminálky, vraždy a profilování psychopatů, mám pro vás jednu radu: Před odletem si dejte digitální detox od Netflixu. Jinak totiž budete mít po příletu pocit, že se kolem vás pohybuje milion čokoládových Dahmerů, co jen čekají na svou šanci.

Když už si konečně zvyknete na to, že vás nikdo neporcuje a místní jsou vlastně zlatí, začne vás fackovat další věc: ta nehorázně krásná příroda. Už jsem toho trochu viděla ale Uganda se drží v totálním topu a jak by můj mladý kolega ze sekce GEN Z řekl-je to totální banger. Uganda totiž není jen o lidech, je to jeden velký, nespoutaný skleník, kde máte pocit, že i ta tráva u cesty roste s větší chutí než vaše vlasy, který hnojíte vším možným 7x týdně. 

Uganda si hýčká svůj největší poklad a to jsou horské gorily. Pokud se cítíte při penězích, jeďte do Rwandy, kde vás zkásnou o dvojnásobek. Pokud se cítíte jako nesmrtelní hrdinové z akčního filmu, zkuste Kongo. Tam je to sice levné, ale v ceně je i permanentní adrenalin z občanské války, která tam trvá už věčnost. Takže pokud zrovna netoužíte po tom, aby váš výlet skončil v hlavních zprávách jako mezinárodní incident, Uganda je jasná volba.

Náš průvodce Isaac je také zakladatelem sirotčince. Je vášnivým expertem na safari s 13 lety zkušeností v divočině. Pro Isaaca je však savana víc než jen pracoviště – je to motor jeho celoživotního díla. Společnost Authentic Africa Safaris byla založena jako finanční nástroj pro sirotčinec Twinomujuni, který Isaac založil v roce 2008, aby zachraňoval děti z ulice

Pokud budete chtít tedy Ugandu navštívit, za mě jednoznačně doporučuji Authentic Africa safaris kde najdete i českého překladatele-mě.

Bohužel i ten nejhezčí únik z reality má svůj zpáteční lístek. Najednou vyměníte ugandský prach, úsměvy a pštrosí hody za sterilní letiště, kde se nikdo na nikoho nedívá a největším problémem lidstva je, že nefunguje Wi-Fi. Ten náraz do evropské reality bolel víc než několikahodinový let. Najednou jsem stála v Praze a místo slonů na mě troubily tramvaje. Uganda mě sice naučila znovu dýchat, ale doma mě čekal první pořádný test: jak se z toho všeho zase nezbláznit....

Byla jsem na hraně. Na jedné straně slušně placená korporátní židle, na druhé pocit, že se vnitřně rozpadám na prach. Jsem ale šťastná ? Jsem tu spokojená? Proč jsem tak prázdná? Jednoduše PROČ tisíckrát jinak. Možná jsem jen nevděčná a  v osmatřiceti  bych se měla usadit, přesně tak, jak je ode mě očekáváno. Jenže ... dělala jsem někdy co by se ode mě očekávalo? To nebudu dělat asi nikdy. Ani kdyby mě jednou měli vést přivázanou na motorce jako toho nebožtíka. A když už jsem si myslela, že mi z toho praskne šiška, tak padlo rozhodnutí. Výpověď nebyla volba, byl to akt sebezáchovy.