JAK SI TO S NÍM PŘEŽILA ? 

Nejčastější otázka po mém návratu do Ugandy co jsem od mých přátel dostala nebyla "Tak cooo jaká byla Tanzánie?" nýbrž "Jak si to s ním přežila?"... 

Držte si klobouky: Já i on stále dýcháme. Hustý, co? A ne, tenhle článek nepíšu z vězeňské cely, i když po těch třech týdnech s ním by mi porota jistě přiznala polehčující okolnosti. Doufám, že jste na mě patřičně pyšní – protože já na sebe rozhodně jsem! Došlo mi totiž, že jsem vlastně strašně fajn člověk. Jasně, nejsem žádný svatý obrázek a ve vztahu jsem nasekala hromadu chyb. Ale nejsem zlá. Neubližuji lidem schválně a těm, které miluju, nelžu. Když už občas něco zatajím, protože se jednoduše stydím, nevydržím to. Své svědomí neukecám. Držet v sobě tajemství je pro mě horší než nakoupit dárky v září a muset je schovávat až do Vánoc – prostě to praskne! No... a když už jsme u toho... něco jsem přece jenom utajila. 

Tady se ti musím k něčemu přiznat, milý čtenáři. K něčemu, co mě dodnes bolí a za co jsem se dlouho styděla. Ten člověk mě ponížil na úplné dno, jednal se mnou bez špetky úcty, jako s onucí. A přesto... když se za ním zabouchly dveře auta a on mě nechal stát samotnou uprostřed mých krabic, svět se zastavil. Plíce mi odmítly brát vzduch. Chtěla jsem prostě nebýt. Všechno to ponížení v tu vteřinu smazala až děsivá závislost na člověku, který mě ničil. Místo úlevy jsem stála na ulici se zlomeným srdcem a ta nezdravá, toxická závislost na narcistovi mě ovládla natolik, že jsem uprostřed té nejhorší bolesti dokázala myslet jen na to, jak najít cestu zpátky k němu.

Časem jsme pojmenovali věci, které nás bolely, a dohodli se, co musíme změnit. Výsledek? Dostaneme další šanci, ale až po mém návratu z Ugandy. Nebyl to slib, že spolu prostě "zůstaneme". Byl to slib, že spolu být chceme, a že jsme oba připraveni na tom vztahu konečně začít tvrdě pracovat.

Úplně slyším, jak moji přátelé při čtení těchto řádků vytahují ze šuplíků kuchyňské nože a jdou je nabrousit. Celou tuhle ugandskou dohodu jsem před nimi totiž úspěšně tajila. Proč jsem jim to neřekla? Protože představa, že jim přiznám pravdu, byla horší než čelit vrchnímu soudu. Styděla jsem se sama za sebe. Chtěla jsem chránit to, co z nás zbylo, ale místo toho jsem spáchala dokonalou zradu – na nich, a hlavně na sobě.

Kdo nezažil toxickou závislost na člověku, ten to nepochopí – pro zbytek světa jste prostě za blbce.Reálně vám ale úplně přepne v bedně. Racionální myšlení odchází na párek a vy se chováte jako regulérní feťák, kterému vzali matroš. V tomhle režimu vám stačí, když vám dotyčný občas hodí shnilou kůrku nebo emociální drobek. A vy místo toho, abyste ho s tím poslali do háje, ještě poděkujete, protože váš vyhladovělý mozek už zapomněl, jak chutná normální jídlo.

Jeho velkorysé házení drobků mělo celosvětové pokrytí, takže mě ta jeho "štědrost" dostihla i tady.Když slezl z hor, čekal nás pětidenní maraton, ze kterého se nedalo vyvléknout bez "upřímného" rozhovoru. Jenže moje oči už viděly realitu tak trochu bez filtrů. Něco ve mně křičelo, že je to celé pouze jen komedie. Už jsem mu nesbaštila ani tu scénu jak vystřiženou z laciné telenovely, kdy první ráno vlezl ke mně do pokoje, obsadil půlku matrace s větou "posuň se" a začal mě objímat. Moje vnitřní kontrolka už blikala červeně.

OLIVERE TY HAJZLE ! 

Narcistická manipulace je prostě zvrácené mistrovské dílo. Já, se svou výbavou věčného empata, to asi nikdy v životě nepochopím.Můžete s někým sdílet tři roky života, milovat ho nadevše, a nakonec zjistíte, že jste celou dobu žila s přízrakem. S cizincem. S někým, kdo nemá problém se otočit na podpatku, začít po vás pálit ostrými a odkopnout vás dál, než je zdrávo. 

Apple Music má občas smysl pro černý humor. Když píšu, pouštím si náhodný mix a teď mi z ničeho nic začala hrát Iva Frühlingová. Jo, přesně ta z Románu pro ženy. A mně okamžitě naskočila ta ikonická hláška, která na moji situaci sedí víc než prdel na hrnec: 

"OLIVERE TY HAJZLE!!!!!!!!!" 

Když jsem tady mého Olivera konfrontovala s tím, že mi regulérně věší bulíky na nos a říká jen to, co mě má umlčet, samozřejmě se hned zatvářil jako svatý obrázek. Všechno popřel. Znáte ten pocit, když stoprocentně víte, že vás někdo neskutečně ojebává, ale vy mu tak strašně moc chcete věřit? Úplně spláchnete svůj vnitřní hlas do záchodu a radši si nasadíte klapky na oči. Říkala jsem si: "Přece už mě jednou touhle žumpou protáhl, proč by to proboha dělal znovu?" Spoiler alert: Protože v té žumpě bylo očividně ještě volno.

A to, že jsem tě objal má něco znamenat..? 

Nemá smysl dál natahovat tento článek. Ještě před pár měsíci bych o něm dokázala napsat trilogii. Sjížděla bych analýzy jeho esemesek, pohledů, tónu hlasu a ranní nálady. Ale ta fňukací fáze je pryč. Dopsat tenhle článek je pro mě vyloženě porod – a to z jednoho prostého důvodu: Možná už jsem pochopila konečně, že Oliver je opravdu hajzl.

V den jeho odjezdu z Ugandy mě silně objal, řekl, že je na mě pyšný, sedl do auta a odjel. Já jsem odcházela s knedlí v krku a se slzavým údolím zpět domů. Během jeho cesty jsme si vyměnili pár zpráv a jak dojel na letiště tak došel vlastně k tomu, že mi sdělil ten fakt, že mě celou dobu lhal. Že nic z toho co mě řekl ohledně práce na nás dvou nebyla pravda. Chtěl mít pouze na dovolené klid. 

Když mě přišla tahle zpráva, zrovna jsem krmila malé dvouleté dítě. Nasadila jsem si sluneční brýle, krmila dál a po tváři mi stékaly slzy jako hrachy.... Je to tu znovu. ta obrovská zrada. 

Když jsem se zeptala na to, proč mě teda objímal celou dobu když tu byl tak se mě odpověděl "a to, že tě objal má něco znamenat ? "

Víte, ráda bych teď vyjádřila absolutní obdiv všem mámám, které bojují s následky toxického vztahu a mají v něm děti. Maskovat tu vnitřní bolest a držet dekorum, aby děti nic nepoznaly, stojí neskutečné množství sil. Já jsem jim ale vždycky dávala celé své srdce a v té nejtěžší chvíli mi ho ony přišly zahojit.Dětská intuice je neomylná, ty malé duše bezpečně poznají, když někdo trpí. Když na mě všechno padlo, seděla jsem na posteli a propukla v bezmocný pláč. Moje holky mě nenechaly samotnou. Udělaly kolem mě živou hradbu z objetí a plakaly se mnou. První vteřinu mě bodnul pocit viny a studu, že jim ukazuju svoji slabost a zatahuju je do toho. Jenže pak mi došlo, že i já jsem jenom člověk. Člověk, který po tom všem utrpení zoufale potřeboval kousek opravdové, upřímné lásky – a dostal ji od těch nejčistších bytostí v mém životě.

Afrika je nádherná, ale dokáže vás emočně svléknout donaha. Každý den se tu dívám do očí té nejčistší bídě. Vidím děti bez rodičů, které mají k dispozici jen zlomek toho, co my považujeme za samozřejmost. A když vás do tohohle všeho potká ještě osobní devastace, je to skoro k nepřežití. Jenže vy tu nejste sama za sebe – v hlavě vám neustále tepe myšlenka na desítky hladových krků, které na vás čekají. Jsou dny, kdy mám obrovský problém vůbec vstát z postele a dýchat. Ale vím, že když nevstanu, ty děti nebudou jíst. Je to ten nejtvrdší a zároveň nejkrásnější hnací motor na světě. Nutí mě jít dál, i když se uvnitř snažím poslepovat svou vlastní duši, kterou někdo rozbil s takovou lehkostí, jako by neměla vůbec žádnou váhu.

Tento článek je již druhé vydání. Můj úplně první koncept tohohle článku psala Alex, která byla plná spalujícího hněvu a divoké touhy po pomstě. Jsem neskutečně vděčná, že jsem ten text tehdy nepustila do světa. Nemám totiž v plánu ponižovat se dál, než jsem to doposud dělala sama. Už nemusím křičet ani nic dokazovat. Pevně věřím, že karma nakonec udělá tu špinavou práci za mě a Oliver dostane přesně to, co si za své chování k ostatním lidem zaslouží. Vesmír si tyhle účty vždycky srovná sám – a já už u toho nemusím asistovat.

Dnes už pro mě ten člověk neexistuje. Ano, bolí to a jizva na duši je hluboká a její léčení bude běh na dlouhou trať. Konečně ale, poprvé v životě, stojím pevně nohama na zemi a vím, že jsem si nic z toho utrpení nezasloužila. Tohle jsou ta úplně poslední slova, která kdy na jeho adresu vypustím z úst. Nechávám minulost za sebou. Odcházím středem, se vztyčenou hlavou a s tou obrovskou vlnou lásky, kterou v sobě mám, a kterou teď konečně dávám tam, kde má ten nejhlubší a nejopravdovější smysl.

S úlevou v duši otáčím list za kapitolou, za kterou jsem zaplatila hodně vysokou daň. Život s námi občas krutě zamete a srazí nás na kolena. Pokud v tomhle toxickém pekle zrovna teď sedíte, posílám vám všechnu svou sílu. Držte se. Vím, že máte pocit, že už dál nemůžete, a vím, že ta bolest je ochromující. Ale nevzdávejte ten boj. Protože bez těch strmých a krutých hor, které teď musíte zdolat, byste nikdy nespatřily ty nádherné, čisté výhledy, které vás na druhé straně čekají.

Těším se na Vás v dalším článku, který se už bude věnovat naší oblíbené tématice a to je život v Ugandě s našima dětima :)