BONUSOVÝ ČLÁNEK              Když miluješ pijavici: Jak funguje skrytý narcismus v praxi

Původně jsem si slíbila, že tohle téma už otevírat nebudu a nechám ho spát. Jenže vaše zprávy v mé schránce mě nenechaly chladnou. Spousta z vás četla můj blog a píšete mi, jak moc se mnou soucítíte – protože přesně tyhle stavy sami prožíváte nebo máte za sebou. Říkám "bohužel", protože mě upřímně bolí u srdce, když vidím, kolik dalších lidí si muselo projít těmi samými narcistickými sračkami. Je šílené, jak moc je tenhle vzorec chování rozšířený.

Dosud jste měli možnost vidět pouze závěrečné dějství, ale ta pravá destrukce se odehrávala v průběhu tří let. Byla to zkušenost, kterou bych nepřála prožít žádné lidské bytosti – s jedinou výjimkou, a tou je on sám. Snad jedině tak by pochopil rozsah svých činů. Chci vám nyní více detailně přiblížit, jak sofistikovaně a chladně fungují mechanismy narcistického partnera. Zde je naprosto upřímná anatomie mého bývalého vztahu.

Všechno to začalo na Novém Zélandu, kde mi (budeme mu říkat zase Oliver) Oliver poprvé zkřížil cestu. Sotva jsem vykročila z pokoje, byl první, koho jsem uviděla. Seděl tam sám – tichý, drobný kluk, kterého si nikdo nevšímal a který tehdy žil jen svými YouTube videi. Dneska si tluču do hlavy a snažím se nelitovat toho, že jsem ho tam prostě nenechala svému osudu. Přesně to by totiž bylo správné. Jenže moje extrovertní já má odjakživa slabost pro lidi na okraji zájmu. Tichí samotáři mě přitahovali, chtěla jsem vědět, co skrývají. A tak jsem se chopila iniciativy.

Náš vztah nabral raketové tempo. Zamilovala jsem se tak moc, že jsem úspěšně ignorovala všechny varovné signály, které mi zběsile mávaly před očima jako zfetovaný kolibřík. První takový signál přišel hned při našem prvním společném výšlapu na kopec. Chtěla jsem si ujasnit, na čem jsme – přece jenom mi není patnáct, abychom kolem sebe chodili po špičkách. Načež se Oliver z hluboka nadechl a vypustil z pusy tuhle perlu: "Když já si nejsem jistý, co k tobě vlastně cítím. Jestli tě mám rád jako svoji matku, nebo jako partnerku." Jo, naprosto chápu, že si teď všichni klepete na čelo a říkáte si: "Holka, proč jsi sakra z toho kopce rovnou neutekla?!"

Víte, i přes tenhle varovný výstřel jsem věřila, že ke mně konečně dorazila ta pravá, osudová láska.Měla jsem pocit, že se mi do života vrátil kousek, který mi celou dobu chyběl. Pro něj a pro náš vztah jsem byla ochotná obětovat cokoli. Nikdy v životě mě nikdo nezahrnoval takovou něhou, pozorností a zdánlivou láskou. Byl to dokonalý scénář a já žila svůj vysněný příběh... dokud všechny světla nezačaly pomalu ale jistě zhasínat.

Prvotní fáze každého vztahu bývá pochopitelně idylická. Časem však iluze opadá a nastává konfrontace s realitou – což je do jisté míry zdravé. Teprve s odstupem času však dokážu dešifrovat signály, které jsem tehdy přehlížela. Jakožto dlouhodobě emočně i profesně nezávislý člověk jsem byla zvyklá na své vlastní tempo. Můj posvátný rituál po návratu z práce spočíval v kávě a cigaretě – chvíle absolutního mikromanagementu vlastního klidu (dnes už je to minulost, kouření jsem nechala). Kámen úrazu však nastal v momentě, kdy se můj časový harmonogram neslučoval s jeho představami. Očekával, že okamžitě zahájím přípravu večeře, abychom to "měli z krku". Jakákoliv odchylka od jeho rigidních standardů byla trestána tichou či zjevnou kritikou.Výsledkem bylo, že jsem v tomto vysněném vztahu začala emočně uvadat. Systematicky ve mně pěstoval pocit méněcennosti, až se stal mým denním chlebem a já uvěřila, že všichni kolem zvládají život lépe než já. Korunu tomu všemu nasadil objev komplimentových kartiček, kde stálo: "Pokud ti to dnes ještě nikdo neřekl, jsi výjimečná..." V domnění, že chystá romantické gesto, jsem se rozhodla hrát hru na moment překvapení. Bohužel, pointa příběhu byla mnohem prozaičtější a krutější. Tyto texty nepatřily mně, nýbrž jeho trenérce na Slovensku.

Při jedné z našich debat jsem ze sebe vytlačila otázku, která mě už dlouho sžírala: "Byl ten vztah s tvojí exmanželkou (ano,byl ženatý)lepší než se mnou?" Odpověděl bez váhání: "ANO." Ano pro ženu, která ho ponižovala a odmítala s ním spát, protože jeho výbava zdaleka nedosahovala rozměrů jeho ega. 

Ptáte se, proč jsem sakra hned nesbalila kufry? Protože mě měl přesně tam, kde mě potřeboval. Byla jsem na něm totálně závislá. Prodala jsem auto, neměla se jak pohybovat a v hlavě jsem měla takový guláš, že jsem nevěděla, čí jsem. Místo abych utekla, zařadila jsem úplně opačný zpětný chod: začala jsem se snažit na 200 %, abych panu Úžasnému dokázala, že jsem dobrý člověk a že si zasloužím být milována. Hrála jsem divadlo, že jsem nad věcí, ale uvnitř mě to trhalo na kusy.A koruna tomu všemu? Výlet, na který vyrazil se svými kamarádkami. Celou dobu mě tam cynicky špinil a nenechal na mně nit suchou. Moje intuice řvala na lesy, ale když jsem se ho ptala, dělal ze mě blázna a všechno zapíral. A vy tomu chlapovi samozřejmě chcete věřit, protože ta druhá možnost moc bolí. Jenže pak se ty jeho kamarádky zachovaly jako lidi a řekly mi pravdu. To pak jen stojíte, koukáte s otevřenou pusou a máte chuť si nafackovat za to, jak strašně jste byla slepá.

Navzdory všemu jsem si v sobě nesla jasný strategický plán – byla to moje jediná obrana. Z Nového Zélandu jsme se přesunuli k další etapě našeho cestování, která nás zavedla až do australského Sydney. Dodnes mám ten moment v živé paměti: seděla jsem na pláži Bondi a pozorovala lidi na promenádě. V naprosté shodě a bez jakýchkoli předsudků jsme společně okukovali estetické křivky kolemjdoucích žen. Jakožto žena nemám problém ocenit ženskou krásu. Jenže tato zdánlivá idylka byla jen předehrou k dalšímu promyšlenému útoku na mé sebevědomí. Klidnou atmosféru totiž prořízl jeho chladný komentář: "Ty nikdy nebudeš takhle hubená."

GASLIGHTING

Austrálie byla absolutní fiasko – bod, ve kterém se můj nervový systém definitivně zhroutil. Živě si pamatuji na moment ve vlaku, kdy mi nešel otevřít kufr. Zmocnila se mě taková hysterie a bezmoc, že jsem do něj začala bezhlavě mlátit a propukla v nekontrolovatelný pláč. Tento paralyzující stav trval až do chvíle, kdy jsme nastoupili do letadla. Tam mě vzal za ruku. A moje emočně zdevastované já okamžitě sepnulo obranu: Aha, takže mě přece jenom má rád. Dostala jsem další nepatrný drobek jeho pozornosti a já, vyhladovělá po jakémkoli projevu lásky, jsem mu na to skočila.To nejhorší a nejvíce alarmující na celém incidentu však bylo, že jsem se mu za své chování následně omluvila. Jeho reakce? Tvrdil, že tu větu na pláži nikdy nevyslovil. V takových momentech začnete reálně pochybovat o vlastní příčetnosti. Vždyť jsem moc dobře věděla, co jsem slyšela. Nemohla to být halucinace. To, co jsem prožívala v přímém přenosu, byl učebnicový gaslighting – rafinovaná forma psychické manipulace, kdy ve vás agresor systematicky pěstuje pochybnosti o vlastní paměti, úsudku a vnímání reality, aby nad vámi získal absolutní kontrolu.

Náš návrat do Prahy byl spojen s novým milníkem – společným bytem. Tehdy jsem podlehla klasické iluzi, že změna prostředí vyřeší hluboké strukturální problémy našeho vztahu. Domnívala jsem se, že společné zázemí nám poskytne prostor k nápravě a vše se vrátí do původního ideálního stavu. Moje tehdejší představa byla jednoduchá: pokud je přítomna láska, zvládne se všechno. Realita mě však velmi rychle vyvedla z omylu.

Zatímco Oliver byl ještě bez práce, já jsem nastoupila do nového zaměstnání, které začalo intenzivním měsíčním tréninkem. Každý, kdo prošel podobným korporátním procesem, potvrdí, jak psychicky vyčerpávající to je. Vracela jsem se domů v naprostém mentálním útlumu, neschopná jakékoli smysluplné konverzace. Tento můj stav byl však interpretován jako selhání. Narazila jsem na absolutní absenci empatie a naopak na rigidní egocentrický požadavek: "Věnuj se mi, já jsem tu celý den sám." 

Asi se shodneme, že zařizování společného hnízdečka je pro většinu žen vyloženě radost. Baví nás nakupovat, ladit detaily a dělat z holých zdí skutečný domov. Já se na to těšila jako malá holka. Moje nadšení ale bleskově skončilo v momentě, kdy jsem od pana Generálního manažera domácnosti dostala tvrdě přes prsty. "NA CO stolek do obýváku? Zbytečnost! NA CO skleničky? Vždyť máme sbírku omlácených hrnků po mojí matce! NA CO vánoční stromek? Vyhozený prachy! NA CO dárky? Já dárky nesnáším!" Výsledek téhle romantiky? Skleničky mi nakonec musela darovat kamarádka z milosti a stolek jsem domů vlekla se staženým žaludkem a panickou hrůzou, jaký chladný monolog mě zase mezi dveřmi čeká.

Jako narozeninový dárek jsem pro něj zorganizovala cestu na Madeiru – destinaci, o které dlouho mluvil. Reakce, které se mi dostalo, však byla učebnicovou ukázkou přesouvání viny (blame shifting). Prohlásil, že tento výlet byl definitivním hřebíkem do rakve našeho vztahu. Důvodem měla být moje nedostatečná fyzická kondice, která mu údajně znemožnila absolvovat jít preferované vysokohorské trasy. Celou situaci pak paradoxně uzavřel hypotézou, že pokud by moje volba padla na Lisabon, náš vztah mohl být zachráněn, neboť by šlo o funkční kompromis pro obě strany. Je fascinující, jak dokáže manipulátor přetavit projev čisté velkorysosti v hlavní důvod partnerského krachu.

A tam jsem stála....

Jak jsem již zmiňovala v předchozích článcích, jeho cesta do Rakouska – destinace, která byla na mém osobním seznamu přání – byla pouze špičkou ledovce. Absolvoval ji se svou kolegyní, což posléze vyústilo v intenzivní audio korespondenci. V těchto hlasových zprávách systematicky devalvoval mou osobu a rozebíral naše soukromí. K odhalení této reality mě dovedla čistá synchronicita. V momentě, kdy jsem opouštěla koupelnu, se z jeho telefonu spustil audiosoubor, který se v důsledku jeho nepozornosti nevypnul. 

Charakteristickým rysem Olivera je jeho patologická potřeba publika. Bez externího potlesku nedokáže fungovat. Jeho oblíbeným narativem je mýtus o tom, jak fatálně selhaly všechny jeho minulé partnerky. S naprostým nepochopením se diví, proč většina z nich vyhledala odbornou psychiatrickou pomoc a medikaci, zatímco on zůstává morálně čistý. Tuto rodinnou iluzi dokonalosti pak podtrhla jeho sestra zprávou: "Chápeš, Alex, naše rodina má na partnery specifické standardy."

Malé probuzení do reality: Nikdo z vás není pupek světa. Na Manhattanu opravdu nežijete, tak spadněte z hrušky zpátky do zaprděnýho Popradu. Je fascinující, jak se ohání morálkou, zatímco její bratr je morální dno, které parazituje na životech druhých.  

Za svých osmatřicet let života jsem prošla nejrůznějšími krizovými situacemi a vztahové násilí pro mě bohužel nebylo neznámým pojmem. Přesto mě nic z toho nepřipravilo na devastaci, kterou jsem zažila nyní. Smyslem tohoto textu není pouhé sdílení mého příběhu, ale snaha podat pomocnou ruku. Pokud ve svém vztahu zažíváte byť jen zárodky manipulace, plíživou kontrolu nebo pomalé uzurpování vlastní svobody, věřte svému vnitřnímu hlasu. Pokud máte pocit, že něco není v pořádku, pak to v pořádku opravdu není. Vaše intuice je neomylný kompas – neselhává, jen je potřeba najít odvahu ho následovat.

LIDSKÁ PIJAVICE

Narcisti fungují jako lidské pijavice. Nemají vyvinutou empatickou stránku, nikdy nepochopí, že to co dělají, že vás bolí a ubližuje. A i kdyby to pochopili, tak je jim to jedno. Oni Vás zlomí ale na svoji obranu Vám řeknou "ale minule jsem ti koupil troje leginy, takže ti pomáhám". Když došlo u mého narcisty ke konfrontaci, kde jsem řekla ale mě tohle tvoje chování ničí a ubližuje, tak se to dostalo úplně jinam. Snažíte se vyřešit jednu věc, aby se neopakovala, a on do toho zamotá dalších milion věcí včetně neumytého nádobí z minulého roku a najednou se ocitnete v situaci, kdy se mu ještě omluvíte. A to nepřeháním. To byl můj každodenní chléb. 

A proč nazývám tyhle lidi lidskou pijavicí ? Protože velice často si najdou po rozchodu jinou obět, kde můžou opakovat svoje manipulativní chování. Dost s velkou pravděpodobností další empat, který je nezná a bude jim stejně přitakávat a milovat jako jsem to dělala já. A to se už i děje. Totální nechutenství mě popadá v tu chvíli, když si uvědomím, že jeho nová obět je matka od dvou dětí, vdova, která přišla před pár lety o manžela kvůli rakovině. A je mi nesmírně líto, že si tímhle musela projít a bohužel neví, co jí čeká tady. 

Oliver jí využije. Dokud bude dávat emočně, bude to vše v pořádku ale jakmile se narazí na dno a to se narazí, protože nikdo z nás není bezedný, tak se pijavice sbalí a prostě odejde. A věřte mi, že tyhle rozchody nejsou nic pěkného. Narcisti se od Vás emočně odpojí už dlouho předtím a vy nemáte nejmenší tušení, protože kolem Vás fungují zcela normálně. Jako v mém případě, kde dva dny předtím než se semnou rozešel, jsem měla sen, že se semnou rozešel. Přišla jsem za ním a říkala jsem mu to, docela vyděšená, co se mě zdálo. Poplácal mě po zadku a řekl "Ale Láska, všecko v pořádku, nic se neděje a byl to jen sen".... 

Nedokážu si představit, že bude jednou ta holka prožívat to co já a to se dvěmi dětmi. Kor když Oliver nemá rád děti a děti nikdy nechtěl ve svém životě. Jediný, kdo na to budou ve finále doplácet jsou ty děti, protože maminka se bezhlavě zamilovala. Soudím ji ? Určitě ne. Chápu ji. A je mi to líto. Ale asi si to má prožít a něco se naučit. Jediné co jí přeji aby byla chytřejší a prozíravější než jsem byla já a vzala nohy na ramena a utíkala co to půjde. Nicméně to už není můj příběh, to už si ona sama bude psát řádky. 

ODPUŠTĚNÍ ? 

Odpuštění je dar, a já odmítám plýtvat dary na někoho, kdo mě ničil a ničí do teď.  Pojďme normalizovat to, že ne každá křivda musí skončit smířením. Nechci mu odpustit, chci ho jen definitivně vyškrtnout ze své rovnice. Cílem je chladná, čistá lhostejnost. A k té si cestu najdu – ovšem bez falešného soucitu.

Předem říkám: klidně se mnou nesouhlaste. Každý si tou svou transformací procházíme po svém. Kdo mě zná, ví, že jsem srdcař. Moje schopnost odpouštět je téměř nekonečná a můj pohár dobroty se zdá nevyčerpatelný. Ale tenhle člověk mě přinutil k zásadnímu obratu. Učí mě, co jsou to pevné hranice a jak vypadá skutečná sebeláska. A hlavně – naučil mě, že už nikdy nebudu investovat svou energii a hodnotu do lidí, kteří si to nezaslouží. Do NIKOHO. 

Nenechte se zmást: rozchodem tahle špinavá hra nekončí. Naopak – počká si na moment, kdy budete na absolutním dně, abyste dostali tu největší ránu. Zůstanete paralyzovaní v šoku a budete se ptát, jak může být někdo, koho jste milovali, tak chladný a krutý. Odpověď je tvrdá: ta láska byla celou dobu jednostranná. Lidé s touto povahou vás nikdy nebudou milovat na stejné úrovni jako vy je. Berte to jako varovný signál a nehledejte logiku tam, kde je jen manipulace.

Narcista dokáže váš nervový systém naučit na těžkou závislost – je to jako droga. Můžete si myslet, že nejste z cukru, ale proti reakci těla nemáte šanci. I když víte, že je to špatně a takhle žít nechcete, mozek zavelí a vy jdete proti sobě. Přes to všechno pak klidně napíšete dlouhý dopis plný omluv za své reakce. V té chvíli totiž ještě netušíte, že vaše chování bylo jen logickým důsledkem jeho systematického tlaku (tzv. reaktivní zneužívání). A on? Jen tam sedí, blahosklonně se usmívá a mlčí. Čekáte omluvu nebo náznak lítosti, ale té se od narcisty nikdy nedočkáte. To mlčení a úšklebek jsou jeho vítězstvím.

Narcista si najde jakoukoli cestu. Zatímco vy bojujete o to, abyste vůbec přežili den, a on vás krmí jednou lží za druhou, že nikoho nemá a o pár dnů později, najednou vám "náhodou" ukáže fotku nové partnerky. Využije k tomu platformy, které ví, že vidíte. On zná vaše zvyky. Dělá to s jediným cílem: záměrně vám ublížit a vyvolat ve vás pocit, že jste nahraditelní. Tohle je jen další promyšlená manipulace. 

Existují okamžiky, které se vám navždy vryjí do paměti jako definitivní bod zlomu. Pro mě to byla chvíle v našem pražském bytě. Stála jsem tam tehdy naprosto emočně zdevastovaná a ubrečená. Místo jakékoliv lidskosti mě ale zchladil jeho ledový pohled a věta, kterou mi tehdy řekl:

To není můj problém, že nejsi štastná ve svém životě. Chlap ti má být pouze doplněk, ne že na něm budeš stavět svoje štěstí.

Fascinuje mě ten absolutní paradox: slyšet taková slova od někoho, kdo vás systematicky ničil, a nakonec vám ještě bez špetky sebereflexe uštědří takovou podpásovku. Ukázková absence soudnosti, nemyslíte? Použít slovo CHLAP je v jeho případě silné slovo, protože jako chlap totálně zklamal. 

Ale ruku na srdce. Píšu tyto řádky a kývu hlavou nahoru a dolu, protože jestli měl v něčem tenhle narcista pravdu, tak to bylo když měl tento výrok. 

Přijímám plnou odpovědnost za to, kam až jsem dovolila situaci zajít. Obviňování druhých je jen iluze; ve skutečnosti jsme to my, kdo schvaluje produkci vlastní reality. Nedovolte tedy nikomu, aby se stal producent vašeho osudu. Vaše řádky patří výhradně vám. Není lehké tyhle řádky napsat. Když už ale otevírám téma pravdy a upřímnosti, nemůžu si lhát do kapsy. Musím být nekompromisní hlavně sama k sobě, ať to bolí sebevíc.

Pro mě osobně je velice těžké si uvědomit tu tenkou linii mezi milováním člověka a zároveň se bát stejného člověka. Zaměňovat pocit bezpečí za napětí. Péči za kontrolu. Láska by neměla být spojená se strachem. Člověk, kterého miluješ by měl být tvůj bezpečný přístav, ne zdrojem nebezpečí. Pokud se musíš vedle někoho neustále hlídat, být ve střehu a připravovat se na to, co přijde, tak to není láska. Je to traumatické pouto (trauma bond).

Musím se znovu naučit znovu důvěřovat sama sobě. Cítit se bezpečně ve vlastním těle. Jsem zlomená, protože jsem opustila samu sebe. Teď už je pouze jen a jen na mě se odnaučit žít tímto způsobem. 

V co ale rozhodně věřím .... 

To spáleniště, který za sebou nechal ho jednou pohltí. Karma nezapomíná. Karma čeká. Karma vrací. To co člověk dává, to i dostane. Kdo lže, utopí se ve vlastních lžích.Kdo ubližuje, jednou pocítí přesně to, co způsobil. Každý jeden takový člověk se jednou utopí ve vlastních sračkách.

Ptáte se, proč to všechno píšu? Protože nebudu držet pusu. Manipulace končí tam, kde začíná pravda, a já NIKDY NEBUDU POTICHU. Vždy jsem byla bojovnice, jsem bojovnice a vždycky jí zůstanu. 

Pokud si někdo prožíváte něco podobného, budu ráda, když se ozvete. Buď na sociálních sítích nebo vyplněním dotazníku v sekci "kontakt". Můžeme si být oporou jeden pro druhého (samozřejmě pokud jste dostatečně silný a Vašem příběhu mluvit). A pokud nejste, je to v pořádku. Jednou budete. Držte se!