Na jak dlouho vlastně jedu? Kde všude se budu pohybovat?

Říká se, že v jednoduchosti je krása. No, v mém podání je to zatím spíš solidní punk, který nemá k 'jednoduchosti' ani ke 'kráse' zrovna blízko. Aktuálně totiž nemám odpovědi ani na ty nejzákladnější otázky, které jsou při cestování – docela podstatné. 

Na jak dlouho vlastně jedu? 3,6,9 měsíců? Nebo rok? Kde všude se budu pohybovat? A hlavně – jaký bude můj hlavní dopravní prostředek? Osedlám hrocha v Nilu, nebo se budu držet jako klíště na sedle Boda-Boda?

 Pro ty, co nežijí ugandským folklórem: Boda-Boda je něco jako náš Bolt, akorát že místo klimatizované Octavie dostanete motorku, prach v zubech a adrenalinový zážitek, u kterého si nejste ani jistí, jestli se Vám vztahuje Vaše cestovní pojistka. Tady Vám už nezbývá nic jiného, než se začít modlit. 

Občas se sama sebe ptám, jestli nemám nějakou skrytou úchylku v tom dělat si věci desetkrát těžší, než reálně jsou. Jako by stěhování do Afriky nebylo samo o sobě dostatečným zdrojem infarktových stavů, rozhodla jsem se, že v rámci balení uspořádám ještě malou sbírku oblečení pro děti.

Moje naivní představa? Pár lehkých triček a kraťasů. Realita? Lidé v mém okolí zjevně vzali tuhle výzvu jako generální úklid historie svého rodu. Podle váhy krabic, které mi začaly přistávat v obýváku, jsem měla pocit, že někteří sfoukli prach z darovacích listin ze 14. století a přibalili mi i chorobopis svého pradědečka. A podle toho, jak se mi u toho tahání prohýbala záda, tam dost možná přibalili i toho pradědu celého. 

Vedle hromad retro oblečení v krabicích jsem narazila na realitu, která mě celkem usadila. Zjistila jsem, že holky v sirotčinci, co už normálně menstruují, nemají skoro žádné spodní prádlo. Styl, jakým fungují – tedy že si kalhotky mezi sebou bratrsky (nebo spíš sestersky) půjčují – je pro můj evropský mozek totální mentální rozcvička. Něco takového prostě v našich zeměpisných šířkách hlava nebere. 

Verdikt byl jasný – tohle beru na sebe. Na vlastní náklady jsem zakoupila spodní prádlo pro všech 25 holek. Každé z nich vezu balíček se 3 až 4 kalhotkami a sportovní podprsenkou, která s nimi zvládne i nějaký ten růst. 

Zjištuji, že ani já se nevlezu, tak přikupuji k letence další kufry. S letenkou jsou "pouze" dva kufry v ceně, každý kufr, který je navíc je další 4 tisíce z banku. Situace začíná být docela kritická. Úplně si nemyslím, že bych byla megaloman ale minimalista taky úplně nejsem. Moje oblečení se bude zřejmě muset naučit jak levitovat. 

Moje finální ugandská sestava? Tři mega kufry, krosna a prcek na palubu. Celková váha: solidních 90 kilo textilu. Nekecám, když jsem to spočítala, protočily se mi panenky tak, že mi málem uletěl dekl. Devadesát kilo!

Tropické vedro? Ani hovno. Vítejte v Ugandě, kde gorily nosí svetry 

Když se řekne Afrika, tak si každý představí teplo po celý rok, pohodička, kraťasy, tílko.. To by ale nesměla být moje nová adresa město Kabale. To se zjevně rozhodlo, že se vyšplhá tak vysoko, jak mu kyslík dovolí – zastavilo se až ve 2 000 m. n. m. Uganda je sice rovníková a teplota je po celý rok stabilní-cca 23-28 stupňů ale v noci klesá tak na 10. Když se přiblížíte víc ke Gorilám, tak je to na zimní bundu a nahřívací láhve do postele jinak se ráno probudíte jako mražený polotovar.

V Ugandě mě čeká jak rovníkové vedro, tak solidní kosa. Moje šedesátilitrová krosna z toho má regulérní hysterický záchvat. Narvat tam výbavu do dvou klimatických pásem je jako pokusit se nacpat dospělého slona do krabice od bot a doufat, že projde celnicí. 

A třešnička na dortu? Dost často tam prší. Pro budoucí mrkve v sirotčinci skvělá zpráva, pro moje bílé Conversky rozsudek smrti. Ty z toho mají reálnou existenční krizi už teď. Ty boty se mnou podepíšou rozvod dřív, než dopadne první kapka. 

Samozřejmě nevezu jen oblečení ale například moji lékárničku, která momentálně konkuruje polní nemocnici. Kromě hektolitrů repelentu proti komárům a širokospektrých antibiotik tvoří většinu obsahu arzenál proti střevní apokalypse. Kdo mě zná, ví, že můj zažívací trakt má neuvěřitelný talent vyhlásit kód červená na těch nejbizarnějších místech. 

Můj osobní strop byl, když jsem trůnila v buši a hned vedle mě si na bobek sedl šimpanz (podrobnější popis je na mém IG ve výběrech). Tohle ponížení, kdy vás při intimní chvilce kriticky hodnotí primát, mám vypálené do paměti dodnes. Podruhé už to zažít nechci.

Kapitola sama pro sebe: elektronika. Moje sbírka kabelů by momentálně dokázala propojit Brno s Prahou a ještě by zbylo na vánoční řetěz. Navíc jsem pojala utkvělou představu, že bez promítačky nepřežiju. Moje romantická představa je jasná: odhodím rýč, svolám místní omladinu, vyrobím tunu popcornu a jedeme filmový maraton. K tomu jsem zavrhla GoPro a pořídila si Insta360, takže videa budou buď geniální, nebo totálně psychedelická. 

Do batohu letěl i notebook (abych vás mohla dál zásobovat svými moudry) , a svatá trojice powerbanek. V Ugandě totiž elektřina funguje spíš na dobré slovo, takže štěstí přeje paranoidním. Korunou všeho je elektrický kartáček. Buď budu za technologickou královnu, nebo s ním budu čistit zuby postaru a se slzou v oku.

V neposlední řadě jsou samozřejmostí sladkosti pro Isaaca, který má hodně mlsný zub. Je to královna Mily a Minonek. Tahle položka také začala nevinně ale s přibývajícími dny se sbírka sladkostí hazardem s cukrovkou. Já jen doufám, že z toho nedovezu strouhanku. 

Jen abychom si nemysleli, že dovézt tunu věcí do Afriky je jako poslat balík na zásilkovnu. Je to podobný porod jako ta sbírka, o které jsem už mluvila. Oficiálně je totiž dovoz second-handu vysloveně NELEGÁLNÍ. Jasně, když vezete dvě trička jako dárek, nikdo to neřeší. Ale netuším, jak moc budou celníci tleskat nadšením, až se tam přiřítím s padesáti kufry jako pojízdný textilní kombinát. Většinou tyhle věci kryjí obří neziskovky. Jenže ruku na srdce – tohle je od začátku moje show, žádnou pomoc nechci a hodlám to protlačit na vlastní pěst.

Co k tomu tedy potřebuji ? 

1. Oficiální potvrzení, že se jedná o dar sirotčinci, nebo neziskové organizaci, které musí být s razítkem dané organizace.
2. Přesný seznam co vezu. Celníci to mohou zkontrolovat a vyházet všechny kufry. Na to mají bohužel právo.
   
3. Všechny věci musí být čisté,vypadat jako nové. Jakmile najdou něco špinavého, vystavuji se problému. Zároven ale nové nesmí být. Pokud celníci najdou cedulky, vše Vám proclí.
4. A sranda nakonec? Pokud mi celníci neuznají papírově, že je vše v pořádku, hrozí mi proclení všech věcí. Clo na Ugandské straně činí 100%.

Takže doufám, že na mě budete všichni intenzivně myslet, pošlete mi veškerou vesmírnou karmu a nenecháte mě v tom samotnou. Zároveň vás prosím o hromadnou modlitbu za duši mé krosny a všech tří obřích kufrů. Kéž se mi neztratí, protože moje karma v oblasti ztracených zavazadel má už teď černý pásek. Moje zavazadlová noční můra graduje faktem, že mě čeká přestup v Kataru, kde nocuju a odlétám až druhý den. Ideální příležitost pro mé kufry udělat si neplánovaný výlet do úplně jiné galaxie.

Co se týče geopolitického napětí, držím ruku na tepu a doufám, že Donald na chvíli zkrotí své twitterové prsty a globální ambice. Představa, že se kvůli mezinárodnímu harašení zbraněmi stopne letecká doprava a já uvíznu na zemi se svými 90 kily spodního prádla a promítačkou, je na mašli. Světový mír teď nutně potřebuji.