Stěhování, plánování a boj s vlastním strachem
Strach vs. Realita
Aby to tu nebylo jen o tom veselí, tak si dáme i trochu té reality...
Chtěla jsem v Praze počkat na odlet, ale turné mého drahého mi změnilo plány. Když se vrátil z posledního výletu na Ještěd, samozřejmě s "kolegyní" ,poslala jsem ho na jeho poslední výlet – s kufry za dveře. Každý kdo mě zná ví, že mám svou hrdost a nenechám ze sebe dělat blbečka. Každopádně se vybarvil tak moc, že by vedle něj i duha vypadala černobíle.. Dala jsem sbohem bytu i jemu a odjela domů dřív.
Vůbec jsem nevěděla, jak to doma přežiju. Přece jenom jsem na jednom místě takhle dlouho neuseděla už celé roky. Když nepočítám nucenou pauzu během covidu, tak jsem doma v kuse nebyla celých 13 let. Moje rodné město mě pravděpodobně už vedlo na seznamu pohřešovaných.
Pamatuji si, jak jsem v tom prázdném bytě zůstala úplně sama. Padla jsem na kolena a hrozně plakala. Měla jsem šílený strach, že jsem na všechno zase sama. Byl to tak hluboký a tísnivý pocit, že se to ani nedá popsat slovy. Jenže pak přišel šok. Opak byl pravdou! Nejenže mě podržela Praha, ale po návratu do rodného města jsem zjistila, že moje stará parta po dvaceti letech nezrezivěla. Kamarádi mě nenechali ani vteřinu o samotě. Poslouchali mě pořád dokola a starali se o mě tak moc, že mě doslova vykrmovali jako husu na posvícení.
Moji přátelé mi pomáhali jednoduše poskládat zpátky můj vlastní život. Jednou jsem vyčerpáním usnula u kamarádky na chatě a probralo mě, až když mě jemně pohladila po vlasech,dala mi pusu na čelo a řekla "hezky se vyspi Saši". Druhý den jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, jak neskutečné štěstí mám a že jsou lidé, kteří tohle nikdy nepoznají.
Nepíšu to proto, abyste mě litovali. Spíš naopak. Možná si zrovna procházíte něčím podobným a máte pocit, že jste uvízli ve slepé uličce. Já to světlo na konci tunelu taky dlouho neviděla – a upřímně, občas ho nevidím ani teď. V takové dny prostě přepínám do nouzového režimu a beru to den za dnem. A když je nejhůř? Tak spíš minutu za minutou. Vteřinu za vteřinou. Snažím se jen ukecat svůj nervový systém, aby nepanikařil, a dávám si voraz. Smát se na svět, když vám život naloží plný kufr starostí, je sakra těžké. Ale zkouším to.
Když opadne ten prvotní adrenalin z plánování, sednete si na sbalený kufr a najednou na vás padne strašný smutek. Smutek z toho, co všechno necháváte za sebou, co se nepovedlo a co už nikdy nebude jako dřív. Mozek vám začne promítat retrospektivní film a vy si říkáte, jestli by nebylo snazší zůstat zalezlá pod peřinou v Česku. Jenže já vím, že nejlepší lék na zlomenou duši je prostě zvednout zadek a jít vstříc něčemu, co vás donutí myslet na úplně jiné věci.
Moje hlava, to je momentálně solidní schizofrenie. Jedna moje část hystericky ječí: "Alex, proboha, co to děláš? Afrika?!" Jenže kostky jsou vrženy a loď odplula. A víte co? Je to tak správně. Kdybych si nechala otevřená zadní vrátka, můj vlastní panický systém by mi do té Afriky hodil tak obří vidle, že bych neodjela ani na to letiště do Prahy.
A TO NECHCI ! Padlo rozhodnutí a já si za tím musím stát děj se co děj a opravdu začít věřit, že vše se děje tak jak má a že mi ty karty takto byly rozdány.
Příletový manuál: Od letištní haly rovnou do největšího chaosu
Tímto článkem uzavírám prozatím svou českou kapitolu. Až doteď jsem mistrovsky ignorovala fakt, že opravdu odjíždím. Letenka už mi regulérně tluče na vrata a dýchá na záda. Den zúčtování nastane 10. 7. v deset ráno. V ten moment se za mnou zabouchnou dveře letadla a já zamávám své příčetnosti. Čeká mě prvních pět a půl hodiny ve vzduchu, noční azyl v Kataru a druhý den ráno hurá do finále.
Isaac si kvůli mně sice zkracuje pracovní šichtu v Botswaně a letí mě vyzvednout na letiště, ale pravé oříšky přijdou až v Kampale. Tohle město nikdy nespí a tamní provoz je čisté šílenství. Když máte kliku, zažijete i místního čokoládového Františka. To je chlápek na motorce, kterému rupnou nervy, hodí mašinu na chodník a začne uprostřed křižovatky sám dirigovat dopravu. Myšlenka skvělá, akorát že výsledkem je ještě gigantičtější apokalypsa, než tam byla předtím.
Pokud jedete Kampalou a držíte v ruce telefon, platí jedno zlaté pravidlo: zavřete to okno. Jinak se bleskově vrátíte do středověku a po zbytek pobytu budete domů posílat zprávy pomocí poštovních holubů. Váš telefon totiž během vteřiny změní majitele a vy to rozhodně nebudete.
V Kampale zůstáváme přes noc z čistě pudu sebezáchovy. Cesta do Kabale trvá sedm hodin, a jelikož přilétám k večeru, Isaac odmítá v noci riskovat. Nejde o to, že by nás sežrala divoká zvěř. Jde o to, že shánět v ugandské tmě automechanika je nadlidský úkol. A zůstat viset s nepojízdným autem v noci u krajnice? Takhle začíná přesně 99 % všech hororů. Mám to nakoukané, takže jako první oběť filmu rozhodně nebudu.
Pevně doufám, že se mi podaří Isaaca v sedm ráno úspěšně amputovat od matrace, abychom mohli vyrazit do akce. Čeká nás převzetí klíčů od bytu a pak to hlavní – premiéra před dětmi. Jsem neskutečně zvědavá, jaká bude jejich reakce.
Často si představuju, jak mě ta Afrika emočně semele a jak to celé vlastně rozdýchám. Jenže u stolu v Česku na to nepřijdu, to se prostě musí zažít. Samozřejmě je tu možnost, že mě realita profackuje a já budu za měsíc s brekem zpátky. Ale kurník, nebudu! Koncem srpna mě totiž čeká roadtrip do Tanzanie na velkou migraci zvířat a já se těším jako malá. Má to sice jeden háček – takový menší logisticko-životní rébus – ale ten si zatím nechám pro sebe pro případ, že se vesmír rozhodne mými plány ještě zamíchat. Takže se pohodlně usaďte, protože se mnou zažijete solidní divočinu.
Beru vás s sebou a nic před vámi neutajím. Budete mít hlášení do posledního puntíku. Od momentu, kdy začnu vybalovat kufry, přes první setkání s dětmi, až po lov na to nejlepší mango na tržnici. Moje zvědavost momentálně dosahuje maxima, tak buďte v pozoru – sepíšu vám i to, co bych možná raději měla zamlčet.
POSLEDNÍ ŠANCE NA SBÍRKU !
Za 12 dnů končí naše sbírka, tak kdo ještě chcete přihodit nějakou stovku, tak budu moc ráda. (odkaz níže).
Ano, vím, že máme již vybráno, což mě dělá neskutečnou radost ale každá koruna navíc bude využita jak nejlépe dokážu.
Dost bylo teorie, tabulek a panikaření na gauči. Kostky jsou vrženy, pas mám v kapse a kufry u dveří. Příští článek už pro vás budu datlovat pod ugandským sluncem (pokud tedy zrovna půjde elektřina a internet). Držte mi palce, budu to potřebovat. Česko, sbohem! Ugando, doufám, že jsi na mě připravená. Vidíme se na druhé straně rovníku!
