Než jsem sedla do letadla, moje hlava produkovala jeden katastrofický scénář za druhým. Co tam budu sakra dělat? Zvládnu to psychicky sama se sebou, až děti zmizí do školy? Abych našla klid, zorganizovala jsem maraton v tarotových kartách a nechala si vyhodit budoucnost 600krát za sebou. V podstatě jsem stála ve frontě do pekla a chtěla po Luciferovi písemné potvrzení, jestli jedu vstříc životnímu úspěchu, nebo naprostému fiasku. 

Každý, kdo se mnou už nějaký ten pátek cestuje, moc dobře ví, že jsem magnet na průšvihy. Jenže Uganda? Ta v mém osobním žebříčku katastrof okamžitě vystřelila na první místo. Tady se totiž posralo úplně všechno, co mělo ruce, nohy i křídla.V jednu chvíli už to bylo tak bizarní, že jsem podezřívala samotného Boha, že si nahoře otevřel popcorn a napsal tenhle scénář jen proto, aby se naposledy pořádně zasmál, než mě letadlo s grácií vyprdne do toho místního Ugandského prachu.

Sedím na letišti. Odbavená, nachystaná, s bilancí asi osmdesáti hysterických záchvatů pláče, ale s hřejivým vědomím, že přes tu Prahu už znova nemusím a nebudu tu jako bludný holub hledat někoho, kdo tu prostě už pro mě není. V rámci zachování tradic jsem si koupila naprosto hnusnou, gumovou bagetu za stodvacet a kolu za osmdesát, protože co by člověk pro tu pravou cestovní horečku neudělal, že jo? Hodina do odletu. Chytá mě panika, že nestíhám, tak s pláčem hážu skoro plnou kolu do koše a sprintuju ke gatu. Vtom se ke mně jako spasitel v reflexní vestě blíží sekuriťák, aby mi tu bránu do jiného světa konečně otevřel.

Pointa příběhu nastala ve chvíli, kdy mě bylo sděleno: "Váš let je zrušen, paní." V tu chvíli se u gatu ozval čistokrevný jokerovský smích – přesně ten, co předvedla máma Kevina McCallistera, než omdlela na letišti v Paříži. Když mi došlo, že to není vtip, můj tep vystřelil do vesmíru. Svaly na rukou mi ještě hořely z toho, jak jsem ty narvané kufry dotáhla až sem, a oni mi s ledovým klidem řeknou, ať si pro ně jdu zase zpátky na pás. V tu chvíli jsem měla chuť u té přepážky provést rituální harakiri a ty kufry po někom hodit. 

Naivně jsem si myslela, že nás letecká společnost s omluvným úklonem přebookuje na nejbližší let a bude klid. Chyba lávky. Personál nám s úsměvem pohřebáka vrazil do ruky dva QR kódy – jeden na hotel, druhý na zákaznickou linku, kde si to máme jako vyřídit úplně sami – a popřál nám hezký den. Takže střih: jednou rukou rvu z pásu ty svoje tunové kufry, v druhé držím mobil a snažím se někoho dovolat na infolince, zatímco operátoři zřejmě hromadně emigrovali. Jaké šokující překvapení.

Smířená s osudem rvu kufry k letištnímu exitu s plánem zabarikádovat se na hotelu. V tom mi blikne něco v hlavě se podívat na poslední chvíli do appky. Qatar mě v tichosti přebookoval na Turkish Airlines a letí to za tři hodiny! Takže okamžitá otočka, smyk s kuframa a dalších 120 minut v luxusní frontě u přepážky. Tam jsem jim hned zkraja vysvětlila hierarchii: "Vážení, já si objednala BMW a Škodovkou prostě nejedu." Rezervaci tedy zrušili a dali mi let na druhý den ráno. Že mi kvůli tomu padnul navazující let z Kataru a já v té chvíli netušila, jak se z té pouště vůbec dostanu dál, to už nikoho netrápilo. Hra začíná nanovo!

No..co Vám budu povídat. Brali mě všichni čerti ale nakonec se vše vyřešilo a já si vyšlapala lety, jak jsem potřebovala. A jako bonus mě pak hodný taxikář vzal kolem mého bytu, kde jsem plánovala moje forever. 

Konečně na místě: První facka od ugandské reality

Letiště v Kataru je čisté sci-fi. Všude kytky, bidet vám udělá kompletní styling účesu a podlahy jsou tak čisté, že byste z nich mohli večeřet. O to větší facka přišla po příletu. Vítá vás komando, které vás preventivně popráší neznámým dezinfekčním koktejlem kvůli ebole. Hned nato dostanete rozkaz připojit se na wi-fi, na kterou se v ten moment zkouší protlačit 300 dalších zoufalců. Výsledek? Totální blackout, internet mrtvý a mně na čele pučí ukázková potnička. Moje psychické rozpoložení definitivně opustilo tělo. Začala jsem na všechny držkovat, že to sakra nefunguje a bez QR kódu nás odtud přece nepustí ani na krok. Po xtém pokusu se konečně zadařilo a já postupuji k pasové kontrole..

Jestli si na něco v téhle zemi fakt nikdy nezvyknu, tak je to vražedné tempo místních obyvatel. To je regulérně na pěst. Ugandská rychlost je v podstatě zpomalený film – na všechno mají moře času, na pasovém vědí absolutní kulový a u práce se tváří, jako by upadli do komatu už před čtrnácti dny. Když na mě po tisíci letech konečně přišla řada, ten polomrtvý orgán se na mě líně podíval a povídá: "Máte v plánu navštívit i sousední země?" V tu chvíli mi totálně nedocvaklo, s kým mluvím a že stojím před státní autoritou. Místo slušné odpovědi ze mě vypadlo čistokrevné a úsečné: "Jako proč?!" s tónem, který v překladu znamenal: Co je ti do toho, ty vole, koukej mi dát to razítko.

Pán na mě chvíli nevěřícně koukal a pak s ledovým klidem pronesl: "Protože máš kombinované vízum a v ceně máš vstupy i do okolních zemí." V tu mikrovteřinu mi vystřelil adrenalin do mozku, okamžitě jsem se probrala a nasadila ten nejvíc hňupský, roztomilý výraz: "Jééééé, pardon! Já strašně špatně rozuměla otázce, hrozně se omlouvám!" No jasně, hovno. Rozuměla jsem mu naprosto dokonale. Jen mě neskutečně sralo, že mě tenhle člověk zatěžuje nějakýma otázkama v momentě, kdy mám hlad jako vlk, chci spát a moje trpělivost už dávno spáchala sebevraždu.

Polomrtvý orgán stoupl, vzal mě pas a odešel. Já Vám říkám, že jsem měla tep tak 800 a myslela jsem že jedu prvním člunem přes Somálsko domů. Za chvíli se vrátil, koukl na mě, dal mě razítko a nechal mě jít .... 

Teď už zbývala jen poslední formalita – projít celnicí. Ne že by si mě nikdo nevšímal, to zase ne. Když se do haly vyřítí zubožená bloncka a za sebou rve asi osmdesát kufrů, lidi přirozeně zpozorní. Naházela jsem ten svůj lodní náklad na rentgenový pás, zavazadla projela skrz a… nic. Vůbec nic! Nikdo po mně nechtěl žádné papíry, povolení ani úplatky. Dost možná to bylo tím, že můj obličej mluvil za vše i s titulky.

Procházím halou, vyhlížím Isaaca a v hlavě mi bliká kontrolka: Isaac nikde. Telefon bez dat, takže nulová šance poslat SOS. Najednou cítím klepání na rameni. Obrátím se na podpatku a hle – můj osobní čokoládový Dahmer!  S úsměvem od ucha k uchu jsem mu zahučela kolem krku. Odpočítávali jsme tenhle okamžik tak strašně dlouho, že jsme tam oba stáli jako opaření a regulérně nemohli pobrat.

Celá šťastná sedám do auta s vědomím, že za 20 minut spím v posteli. Když dvacetiminutovka uplynula, opatrně se ptám, kde to vázne. Isaac mi s ledovým klidem oznámil, že to na poslední chvíli přebookoval jinam. Cesta trvala hodinu a půl. Do postele se potácím o půl čtvrté ráno, abych za čtyři hodiny měla budíček a startovala směr Kabale do svého nového bytu. Můj optimistický odhad cesty byl 8 hodin. Realita? Dvanáct. Dvanáct hodin v autě! Můj level zoufalství dosáhl čistokrevné Cruelly de Vil. V deset večer konečně dorážím k bytu, který měl být – cituji – "dokonale nachystaný".

Nechtějte vidět, v jakým stavu jsem ten byt našla. Zechcanej hajzl, v kuchyni se ještě před deseti minutama vařilo, sporák ? Tak ten pod tím návalem hnusu nebyl ani vidět. V tu chvilku mě praskly nervy, začla sem řvat, všechny jsem tam postavila do řádku jak brambory při sadbě. Hodně ostře jsem jim oznámila, že dneska odcházím na hotel, že v tomhle bordelu teda určitě spát nebudu a že to jde na náklady toho debila, co tomuhle říkal "uklizený".

Po téhle zkušenosti mě Isaac nechal na hotelu dvě noci, aby jim radši dal více času to uklidit na evropské urovni. Den před nastěhováním mě dovezl do bytu abych si to zkontrolovala. Chodila jsem tam s div ne s bílýma rukavičkama jak v pořadu prostřeno.

Po úspěšné hygienické přejímce bytu jsem do něj jen kopla tašky a utíkala za dětmi. Čekala jsem cokoliv, ale dočkala jsem se tak vřelého objetí, že se mi okamžitě rozbušilo srdce. Chtěla jsem si pro tu správnou filmovou atmosféru i patřičně poplakat, ale měla jsem smůlu. Byla jsem tak strašně vyčerpaná, že můj organismus vypnul veškeré vedlejší funkce, včetně produkce slz. Takže jsem tam stála, sypala ze sebe lásku...

Po shození kufrů jsem se konečně dočkala toho, kvůli čemu jsem přijela – těch rozzářených dětských očí. Spustila jsem velkou aukci. Každá holka dostala spravedlivý příděl, aby si nic nezáviděly. Největší euforii ale způsobilo spodní prádlo. Když mi pak holky popsaly svůj dosavadní život, zůstala jsem zírat jako opařená. Dvacet menstruujících holek mělo dohromady přesně troje kalhotky. Schéma bylo prosté: jedna si je vezme, pak je přepere a půjčí další. Raději se mě neptejte na detaily, co se dělo, když se jim sešel cyklus. Tohle je zkrátka Afrika – tam, kde evropský mozek končí, ugandská logistika teprve začíná.

Vybojovala jsem si čistý byt, přežila dvanáctihodinovou jízdu smrti a konečně se ubytovala v Kabale. Pokud si ale myslíte, že tímhle šoky skončily a nastala nudná idylka, jste na omylu. Afrika vás totiž nenechá vydechnout ani na vteřinu. Hned další ráno mě totiž čekalo seznámení s místním stylem nakupování a zjištění, jak moc se liší realita od romantických představ. Ale o tom, jak jsem poprvé vyrazila do ugandských ulic a jaké bizáry mě potkaly tam, vám napíšu zase příště!