Je pravda, že první dva možná i tři dny jsem měla strach vylézt sama. Ani nevím proč. Možná stres z něčeho co neznám a možná jsem si odvezla něco v sobě z Prahy, kdy jsem radši bývala doma. V tomhle zasáhl Isaac a dal mi k sobě Gladys- jednu z holek ze sirotčince, která mi dělala průvodce prvních pár dnů, než jsem se naučila základy jejich řeči abych mohla odpovědět na obyčejný pozdrav a nebát se místních playbojů. 

Jako nemohu říct, že by mě Isaac nepomáhal se vším co jde ale taky je to člověk, kterýmu bych někdy ráda urvala hlavu a narvala tam, kde slunce nesvítí. Docela rád mě ty stresy nevědomky přidává. Asi po třech dnech, kdy na mě vlastně neměl uplně čas mi napsal, at mu dovezu powerbanku. Došla jsem do restaurace, kde seděl s dalšíma mafiánama. Natahoval se pro nabíječku a já mu říkám,že jsem mu přijela jen oznámit, že mu žádnou nabíječku nedám a otočila jsem se na patě a odcházela. Volal na mě, že co se stalo a co mi je a rozběhl se zamnou, kde mě chytal na schodech. Říkám nech mě být nebo ti fakt jednu vytnu a prostě jsem odešla. 

Ještě ten večer mi došla zpráva-zítra snídaně v Bird nestu? No jako musela jsem dělat chvilku otočenou mrkev, že jo, ale nakonec jsem jela. Jen jsem zabouchla dveře od auta, tak jsem se rozbrečela, že mě sere, že nemá na mě čas, že mě do všeho hodil, že tu nikoho neznám a že si vlastně říkám, co tu dělám. 

Omlouval se až do nebes (nesnáší když brečím haha). Od té doby jsme opravdu partáci, stará se, ikdyž tu není přítomen. Minimálně o to, jak se cítím, co je nového, co děti a tak dále. První "manželská" krize tedy zažehnána. Dokud mě teda neřekne, že mi najde chlapa. V tu chvilku ho polévám benzinem ani o tom neví. 

Je to asi nejtěžší ta mentalita tady. Často se o ničem nemluví a já chci mluvit furt a o všem. Je to tady takové tabu. Nikdo neřeší čas. Nikdo nikam nepospíchá. Isaac mi řekne, že mě vyzvedne za hodinu, tak za dvě hodiny mu píšu, kde je, že má hodinu zpoždění. Tak mě odpoví, že si myslel, že si chci odpočinout. Jestli se tu opravdu něco učím, tak je to z hluboka dýchat a někomu nezakroutit krkem. 

Děti jsou na tom uplně stejně. Isaac je dobrá duše, o tom žádná a ty děti miluje ale je to přísňák.Jako dost po nich šlape a ty děti vždy stojí se sklopenou hlavou a ani nedutají. Když se snažím s nima mluvit, tak je to opravdu jak loupat cibuli. Trochu mi to připomíná sebe samu. Po x letech, kdy mě šikanovala matka je těžké se nějakým věcem postavit čelem. Minule tu sjel Suzan za to, že nemá kartáček na zuby. Říkám já ho koupím (stojí 1000UGX tedy cca 6,-). No to byl proslov.. jak Babiš před volbami. Pak už jsem to s ním neřešila a ten kartáček prostě koupila. Během pár dnů jsem si přišla na to, že je lepší s chlapem některé věci neřešit a tak trochu ho obejít. 

Situace v sirotčinci byla opravdu horší, než jsem si myslela. Nebylo jídlo, nebyly základní hygienické potřeby jako je pasta na zuby, mýdlo,toaletní papír, vložky. Jediný co jsem tu našla byla půlka pytle kukuřičné mouky a další půlka pytle fazolí. Jsem tak koukala a říkám tak...a máme prdel v průseru. Načež jsem skřípla našeho pána boha, kde se mi přiznal, že už měsíc nepracuje skrze zrušené safari. Bohužel většina rezervací byla pro USA klienty, kterým Trumpova vláda nařídila tří týdenní karanténu po návratu z Ugandy skrze Ebolu. Nikdo tohle nebude riskovat že jo..to je pochopitelný. 

Když chybí to nejzákladnější

Říkám bože co ted budeme dělat. Máme tu xy hladových krků a žádný jídlo a ani nic podobného. Na peníze se stále čekalo, bohužel zákonem chráněná lhůta na vyplacení nám křížila plány. Jediné co jsem mohla dělat bylo to, že jsem opět požádala o pomoc Vás, široké okolí přispět aspoň stovkou ať máme aspoň na to nejnutnější než ty peníze ze sbírky dojdou. 

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem opravdu nic tentokrát nečekala, protože jsem o tu pomoc žádala několikrát. Ale stal se zázrak a já přes noc vybrala 22 tisíc. Isaac na mě koukal, jak jsem to zase dokázala,že se jen otočí a já už mám prostě v hlavě projekt, za kterým si jdu a nepustím. Ale ruku na srdce. Nic z toho by nebylo bez Vás. Bez těch, kdo jste přispěli. Fakt Vás za to nejvíc milujeme a neskutenčně si toho vážíme. 

Ha! Nemusím Vám říkat, že jednak jako ženu mě děsně baví nakupovat ale ještě když je to pro někoho a v cizí zemi, tak to je pro mě slast. Jsem tu jak naftový magnát (minimálně než nám zase dojdou prachy). Nakoupila jsem zásoby snad uplně všeho co šlo. Rýže,mouku,pečící prášek,mýdla,pasty na zuby,vložky,kopec zeleniny a ovoce atd. Už si to ani vše nepamatuji. Ale co si dobře pamatuji, že vše co jsem navrhla, tak mi to bylo zamítnuto, jako že to ne, že je to luxus. Vajíčka? Luxus. Sprchový gel?Luxus (jen bych chtěla říct,že místo sprcháče se tu používá prací prášek. Jak na tělo, tak na oblečení tak i na nádobí). Šampon? Luxus. Vše pro nás tak strašně OBYČEJNÝ je tady LUXUS. Reálně jsem ho musela vydírat abych mohla koupit dvě plata vajec. 

Byl tu malinký problém s jednou paní, která si myslela, že bude o jídle rozhodovat, takže jsem zakročila hned druhý den. Isaac nás svolal na poradu, kde jí dal jasně najevo, že jsem to já, kdo platí jídlo díky Vaším dotacím, takže jediný kdo o tom bude rozhodovat budu já a taky jediná, kdo bude mít klíče od spižírny a všechno jídlo co z tama půjde bude s mým souhlasem a na váhu. 

Trochu se mi nelíbila ta myšlenka, že se dětem bude dávat ovoce a zelenina na příděl. Říkal, když jim to dáš vše pod nos, sní to dřív, než si sloupeš z posledního banánu slupku. Moc jsem mu to nevěřila a nechala jsem schválně třem holkám celý trs banánů- kde bylo tak 25ks. Druhý den jsem přišla a říkám, kde jsou banány? Přísahám boha vše bylo fuč! Můžete mi někdo vysvětlit jak do sebe každá narvala cca 8 banánů?

Ač nerada, musela jsem Isaacovi dát za pravdu a prostě to šlo po zámek též. Ale s holkama se učím pracovat. Něco za něco. Ví, že když je o něco požádám a splní to, dostanou něco extra a na to oni slyší, protože nikdy nic extra nedostanou. Takže sem tam nechávám neco položeno s tím, že pokud to tam najdu další den, že to bude jejich a podobné hry. 

Po pár dnech jsem si troufla sama trefit do sirotčince, sama odpovědět místnákovi, když se mě zeptá "Agandi" což je jak se máš, prostě jsem tu vplula mezi místní, že skoro nejdu vidět. Pokud zavřeš teda oči, jinak jsem tu jak pěst na oko. 

Veřery platí dle domluvy. Ty nemůžu vycházet bez mužské společnosti. Je to nebezpečný-ale i pro místní. Takže večery ikdyž bych se taaaak ráda prošla nepřipadají v uvahu a vozí mě domů nasmlouvaný "boda". 

Pro mě je největší slast ale chodit na místní trhy, kde vás to praskne už u vchodu do očí! Ty barvy! Mohla bych tam nakupovat hodiny a hodiny a neměla bych dost. Nakoupila bych tam všem a všechno. Všechno to čerstvý ovoce! A ta CHUT ! To je něco božího! Toho ovoce bych se opravdu užrala. Jenže to taky nemůžu, protože první týden jsem opravdu bojovala se žaludkem. Zvracení, průjmy a nebralo to konce. Už jsem zase otevírala strejdu Googla, který mi samozřejmě řekl že za dvě hodiny zemřu a nestíhám si vybrat ani rakev. 

Nasadila jsem si probiotika, který se nezdály prvních pár dnů zabírat ale pak se to obrátilo k lepšímu. Ale zase jsem nemohla na ten záchod jít vůbec... Což nevím co je horší. Jestli jít 30x denně a všude a nebo si dávat večerní rozhovory s mým ustrojím a přemlouvat ho na nějakou akci v sedle. Ah jo, nemáme to my ženy lehký.

Na spoustu věcí si zvykám. Kolikrát jsem fakt unavená a těším se domu, že si hodím nohy na stůl a dáchnu si. Místo toho přijdu a nefunguje elektřina, která funguje asi tak stejně jako moje vztahy. Takže masu v mrazáku začíná růst pěří a ty řešíš co s tím a kdy ti zase půjde nebo jestli se máš smířit s tím, že ti ta slepice z toho mrazáku jednoduše uletí. 

Vlasy? Kdyby to viděla moje kadeřnice, který jsem před pár týdny seděla pod rukama x hodin, tak mě radši oholí dohola. Moje sprcha se totiž tváří jako sprcha ale nefunguje tak. Myslím si, že větší tlak má kdejaká konvice na vesnický zahradě. Takže si myju vlasy pod klasickým kohoutkem. Teplá voda jde podle elektřiny, takže je to tu zábava. 

I přes tyto kulturní šoky jsem v podstatě s dětima každý den. Po pár dnech mi jedna z nich povídá "Ted je život mnohem hezčí když si tu". ...ani neví, co tím způsobila a co mi tím vlastně dala. Uplně jsem se zarazila a říkám si...

Možná tato kapitola mého života není o lásce. Možná to je konečně pouze o mě a o potkání verzi sebe samotné, kterou jsem stále posouvala na posleního místo, kvůli někomu jinému.