Nadechnout se Afriky: Můj první měsíc na ugandských cestách
Uganda. Všechno je tak intenzivní, tak jiné. Moje tělo si ale našlo vlastní způsob, jak mi říct, že se věci mění.Během druhého týdne mě ugandské cesty začaly zrazovat. Ten všudypřítomný, rudý prach se mi s každým nadechnutím usazoval v plicích. Najednou přišel strach. Dusila jsem se. Ta tíha na hrudi mě budila uprostřed noci, kdy člověk v té obrovské tmě zůstane se svými děsy úplně sám.Vteřinu jsem panikařila. Chtěla jsem křičet, ať mi zavolají sanitku. Jenže pak mi to došlo... aha. Alex, prober se. Žádné sanitky tu nejsou. Tady jsi v Africe.V tu chvíli mi došlo, že to prostě budu muset rozdýchat sama. Přesně tak, jak jsem to dělala s každou těžkou ranou ve svém životě. Sednout si, uklidnit tep a bojovat o každý nádech. Protože přesně o tom můj nový život tady je. O odvaze postavit se strachu. O tom, naučit se v téhle divoké zemi znovu a svobodně dýchat.
Moje tělo sice zrovna pořádalo den otevřených dveří pro všemožné bacily, ale zdravotní trable musely jít stranou. Konečně totiž dorazily peníze z naší sbírky! Lekla jsem natolik, že se mi z čistého šoku na vteřinu nakoply i plíce a já vyskočila z postele jako laňka. Jenže vesmír má smysl pro humor. Isaac byl zrovna pracovně na druhém konci galaxie – respektive 12 hodin autem ode mě.
Korunu tomu nasadil e-mail z platformy, kde mi diplomaticky oznámili, že musíme peníze rozfofrovat do 90 dnů. No dovolte? Podceňovat ženské nákupní reflexy se nevyplácí! Vymést obchody zvládnu rychlostí blesku, ale má to háček – ty peníze reálně nemám v ruce. Takže jsem začala okamžitě terorizovat Isaaca na telefonu a řešila, jestli mě v bance nezatknou, když se z nich ty peníze pokusím vymámit sólo.
Vítejte v Africe, zemi neomezených možností! Naše kroky vedly do jedné z největších ugandských bank, kde mě uvítali s červeným kobercem. Sedím si v luxusním křesle u ředitele, pán mi třese pravicí a já si říkám: "Geniální, Isaac mu zjevně vysvětlil situaci." Jenže pan ředitel nasadil nejsvůdnější tón a sladce zašvitořil: "A vy jste prosím kdo?" Moje vnitřní já mělo okamžitě chuť přeletět stůl stíhacím stylem a takovou mu ubalit, že by vysral čápa. Jelikož to byl ale celkem pohledný chlap a ubytování v místním kriminále mě zrovna nelákalo, zkrotila jsem své agresivní sklony a radši se hluboce nadechla.
Po chvíli intenzivního zírání mu naštěstí v té jeho fešácké hlavě blikla žárovka a vzpomněl si, že jsem vlastně ohlášená. Hned nato nasadil tón, jako by mi na tržnici nabízel banány, a zeptal se, kolik z té sbírky chci a v jaké měně. Čekala jsem skenování sítnice, krevní testy a výpis z rejstříku trestů. Místo toho přišlo nejpřísnější bezpečnostní ověření století: vytočil na mobilu nějakou tetu Blanku a zeptal se jí: "Hele, má se ta holka jmenovat Alexandra?" Teta Blanka to zjevně posvětila. Žádná občanka, žádný podpis, PROSTĚ NIC. Jen tak z plezíru jsem vybrala polovinu – necelých 70 tisíc kaček. Jestli se divíte, proč se v Africe tak skvěle perou peníze, tak tady máte odpověď. Stačí mít správné číslo na tetu Blanku a projde vám i krádež identity!
Abychom si rozuměli – prachy fakt neperu. Jenže když jsem nafasovala tu obří bakuli bankovek, moje super bezpečná kapsička na pas okamžitě kapitulovala. Tohle nebylo na peněženku, to bylo regulérně na igelitku z Lidlu. Narvala jsem to finanční impérium do batohu a zbytek dne se snažila předstírat, že jsem úplně chudá, nenápadná bílá vločka a rozhodně u sebe nemám hotovost, za kterou by se v Ugandě dal postavit luxusní dvougenerační dům i s bazénem. Celý den jsem se radši nechala vozit privátním Boda-Boda jako nějaká celebrita na útěku. Místní jsou sice zlatí, ale nerada bych skončila jako hlavní hrdinka večerních zpráv pod titulkem 'Naivní turistka sponzoruje místní stavební boom'.
Okamžik, na který jsem tak dlouho čekala… Jdeme na to! 🔥
Třikrát hurá, ledy se hnuly a věci se konečně daly do pohybu! Ale nepropadejte iluzím, žádná idylka to nebyla. Poslední dva týdny mám mozek v takovém pekle, že už ani nevím, jak se jmenuji. Moje drahé ratolesti totiž fungují jako dokonale namazaný stroj na krizové situace. Když zrovna nutně nepotřebují ostříhat, tak se jim kompletně rozpadnou boty. A když vyřeším boty, sborově zahlásí, že došly vložky, mýdlo a vlastně veškeré zásoby pro přežití lidstva. Permanentně jedu v režimu hasiče, akorát místo ohně hasím dětské potřeby.
Musím se s vámi podělit o totální bizár. Zjistila jsem, že děcka se tu myjí pracím práškem, jako by to byl luxusní sprchový gel. S Isaacem jsme kvůli té mýdlové kauze měli ostrou výměnu názorů. Ale protože je momentálně naštěstí v trapu, zařídila jsem se po svém. Vykoupila jsem drogerii a domů dotáhla dvacet mýdel určených výhradně na lidi, ne na montérky. Isaac mi teď může vlézt leda tak na záda. A rovnou mi je může tím mýdlem umýt, když už bude v tom!
Představte si bandu dětí, které nemají absolutně nic. Jakože vůbec nic, nula, čisté vakuum. Stojíte před nimi a mozek vám hlásí systémovou chybu, protože netušíte, jestli dřív koupit chleba, nebo začít stavět dům od základů. Vzala jsem to racionálně od úplného základu: jídlo, aby nekousaly mě, a hygiena s čisticími prostředky, abychom tu přežili bez biologické masky. Ale hned v závěsu byl můj tajný plán. Klukovské pokoje! Minule jsme je kvůli totálnímu nedostatku času a peněz museli nechat, takže teď nastává čas na velkou designovou revoluci.
Je to jako sitcomu: holka bez dětí, co nemluví místním jazykem, velí deseti hladovým krkům a staví pokoje. Isaac stále nikde, takže veškerý management stál na mně. Vyjednávání s dělníky připomínalo pantomimu, ale ta pravá detektivka začala u placení. Oni chtějí cash na ruku, já chci fakturu, protože za peníze ze sbírky bych dýchala i na finančáku. Momentálně blahořečím svým přátelům, díky kterým mám u sebe tajný finanční polštář. Z něj dotuju tuhle partyzánskou akci – platím řemeslníky bez papíru a nakupuju ovoce na trhu, kde je nejmodernější technologií proutěný koš, natož aby tam někdo měl tiskárnu na paragony.
Momentálně funguju jako chodící superpočítač z NASA, akorát s permanentním zkratem. V hlavě mi nonstop rotují čísla, dolary, šilingy, banány a mýdla.
Prachy v ruksaku, kladivo v ruce: Jdeme na klučičí pokoje!
Nebudu lhát, občas jsem byla ve stavu, že si vyrvu i ty poslední vlasy a dobrovolně se zazdím do klučičího pokoje a nechám se zalít betonem. Kdykoliv jsem totiž potřebovala vyřešit nějaké zásadní krizové rozhodnutí, Isaac byl strategicky uklizený v národním parku. Samozřejmě absolutně bez signálu. V té divočině totiž dřív chytíte malárii od komára než jednu čárku operátora, takže veškerá telepatická podpora selhala.
Nezbývalo mi nic jiného než zatnout zuby, hodit si mincí a pevně doufat, že ta omítka (nebo jak se té šedé kaši na zdi vlastně nadává) neopadá hned druhý den ráno. Ale pak jsem si vzpomněla na dětství. Jako malá jsem totiž nonstop sledovala taťku, jak předělává dům. A jakožto zedníkova dcera jsem v sobě prostě probudila rodinné dědictví a tátovi rozhodně neudělala ostudu!
Unikl mi vlastně jenom jeden takový drobný, naprosto nepodstatný detail – a to ten, že na zeď se má kupovat asi bílý cement, a ne ten černý. Vzhledem k tomu, že pokoj začal vypadat jako vchod do uhelného dolu, musela jsem povolat místní záchrannou četu v podobě jednoho dělníka. Upřímně? Kdyby tenhle stavební postup viděl jakýkoliv český zedník včetně mého táty, tak toho místního mistra umlátí fankou a nechá ho veřejně zlynčovat na náměstí. Ale co už, musela jsem pracovat s tím, co africký trh a tamní geniové zrovna nabízeli.
Ale abych mu nekřivdila, ten kluk makal dva dny v kuse, dvanáctky jak vyšité, a to celé za necelé dva tisíce korun. A pozor, z téhle královské sumy ještě musel vyplatit další dva kámoše, co mu přišli helfnout! Buďme k sobě upřímní – kdo z našich řemeslníků by za tohle vstal z postele? Za tyhle peníze by si průměrný český malíř ani nenařídil budík, natož aby zvednul štětku. A tenhle ugandský hrdina se na mě ještě pokaždé zářivě usmíval! Do toho ještě Isaac dostal byznysový nápad, že ho stáhne na dvanáct stovek. Říkám si: ty vogo, kluk tu dře celý víkend za totální almužnu a ty ho chceš ještě oškubat? Tak jsem to vyřešila po našem. Isaac mu slavnostně předal svých 1200 Kč a já mu hned za rohem šoupla 800 Kč bokem do kapsy. No neasi, od toho jsme Češi, abychom tyhle systémy uměli kreativně obejít! Haha.
Nechápejte mě zle, ale zedničinu znám z první ruky a vím, co je to za řeholi. Ten kluk dře s velkou pravděpodobností pro rodinu. Můžu šetřit skoro kdekoliv ale nikdy nebudu okrádat člověka, který se tu opravdu nadřel.
Přiznávám, že jsem sem jela s pocitem naprostého selhání. Myslela jsem si, že když mě odmítl jeden člověk, ztrácím pro svět cenu. Ale pohled na ty fotky a na tu obrovskou cestu mi vrátil hrdost. Pochopila jsem, že jediný člověk, kterému musím stačit, jsem já. Přes veškerou bolest, kterou v sobě nosím, a přes zlomené srdce, jsem tady dokázala zvítězit sama nad sebou. Jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem našla odvahu jít dál.
Můj osobní narcis mě sice protáhl tou nejhlubší citovou žumpou, ale jeho ego zjevně přežilo bez jediného škrábance. Před pár dny mi totiž poslal tuhle stížnost: "Uběhl jsem patnáct kilometrů a ty jsi mě ani nepochválila!" Dojemné. Opravdu. Tvoje kilometry jsou mi ale úplně u prdele. Já jsem si totiž prošla peklem a zpět, což dává dohromady o dost víc mil. A světe div se, nepotřebuji k tomu tvůj potlesk. Vzhledem k tomu, že tvá slavná láska nakonec "přenášela hory" přímo do postele tvé kolegyně, mám pro tebe geniální řešení. Až se budete ráno společně otužovat v jezeře, můžete si ty medaile za udatnost předávat navzájem.
Přes veškerou bolest, kterou v sobě nosím, a přes zlomené srdce, jsem tady dokázala zvítězit sama nad sebou. Jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem našla odvahu jít dál.
Příští týden vyrážím na roadtrip do Tanzanie s vyhlídkovou trasou přes Keňu a Rwandu. Mega se těším! Ale aby to nebyla nuda, osud (a moje tehdejší naivita) tomu chtěl jinak. Ještě než můj milovaný narcis ukázal svou pravou tvář, nabídla jsem mu, ať jede se mnou. Když pak spadla klec a já se pokusila jeho účast okamžitě stornovat, zjistila jsem, že už to bohužel nejde– všechny jeho permity už byly koupené a nevratné. Takže ano, přátelé, držte si klobouky! Čekají mě tři týdny intenzivní společné dovolené na čtyřech kolech s mým čerstvým ex. Držte mi palce!
