TANZÁNIE

Za hranice komfortní zóny přes Rwandu rovnou do Tanzánie

Na rovinu – potřebovala jsem vypnout a změnit vzduch jako sůl. I když mi bylo jasné, že tisíce kilometrů po zemi nebudou žádná procházka růžovým sadem. Vidina snového safari na konci téhle štreky sice zněla jako dokonalá odměna, měla to ale jeden háček. Sladkou chuť Afriky mi totiž dopředu kazila hořká tečka v podobě příjezdu mého ex. 

Budíček v 6 ráno a hned po pár metrech první rande s ugandskou policií. Vítejte v Africe, kde má heslo "Pomáhat a chránit" spíš význam "Pomoz si sám a ochraň svou peněženku". Místní strážci zákona vás okamžitě odkloní mimo dosah jakýchkoli kamer, aby vám mohli kreativně naúčtovat pokutu za to, že vůbec dýcháte, případně vás požádat o koupi svačiny. Z nás sice díky přítomnosti mého místního doprovodu nedostali ani korunu, ale byl to skvělý lakmusový papírek. Moje rada zní jasně: Bez lokálního parťáka vedle sebe do afrického provozu vůbec nevylejzejte!

Bydlím kousek od Rwandy, takže na čáru hranic dorážíme celkem rychle. První hraniční kontrola byla vyloženě umělecké dílo – absolutně k ničemu, pokud tedy nebylo jejich cílem udělat mi v batohu totální anarchii a solidně mě vytočit. Následoval bleskový přejezd Rwandy, která mě mimochodem totálně vyvedla z omylu. Čistota, klid, civilizace... říkala jsem si, že Afrika je vlastně pohoda. A pak jsme dojeli na tanzanskou stranu. Bum! Realita mě profackovala. Větší bordel a katastrofu by nevybájil ani nejlepší scenárista katastrofických filmů. Každou minutu strávenou u té přepážky jsem cítila, jak mi tiká oko a hrozí mi spontánní samovznícení.

Dusili mě tam čtyři hodiny. Čtyři. Nekonečné. Hodiny. Moje první chyba byla, že jsem u sebe neměla hotovost, ale prý "no problem, bereme karty". Moje druhá chyba? Peníze spokojeně odpočívaly na spořicím účtu. A abych se k nim dostala, potřebovala jsem data, která jsem samozřejmě neměla. Takže nastal čas na byznys s místními veksláky, od kterých jsme koupili SIM kartu. A hádejte co? Internet stávkoval dál. Že za to mohla moje zapnutá VPNka, mi doteklo až po hodině solidního zoufalství.

Když jsem konečně stála u okénka, říkala jsem si: "Ok, to nejhorší máme za sebou." Jak hluboce jsem se pletla. Netušila jsem, že moje víza dostaly na starosti dvě mozkové buňky, které si zrovna dávaly pauzu na kávu. Výroba víza jim trvala další tři hodiny, aby mi na konci téhle eposové ságy s úsměvem oznámily, že karta VLASTNĚ NEFUNGUJE. V ten moment mi málem selhaly životní funkce. Říkám si: "Víš co? Prostě tady na ně začnu řvát, zavřou mě do tanzanského lochu a budu mít od toho bordelu tady konečně svatý klid!"

Jestli jsem si někdy v Česku stěžovala na blbce, oficiálně se omlouvám celé republice. Byla jsem bláhová, naivní a nevděčná, protože naši čeští hlupáci jsou oproti tomuto kalibru vlastně profesoři z Harvardu. Přísahám bohu! Tady na úřadě totiž pracují mozkové buňky, které myšlenkově zaostávají i za zkamenělou fosilií.

Když mi to podělané razítko konečně přistálo v pasu, nevěřila jsem vlastním očím. Padla jsem do auta jako přetopený motor a myslela si, že mám vyhráno. Chyba lávky. Hned za rohem nás stopnul další místní hrdina v uniformě, co se nudil. Jenže náš pohár trpělivosti už dávno přetekl. Na rovinu jsme mu řekli, ať jde do prdele, protože po čtyřhodinovém očistci na čáře na něj fakt nemáme buňky. A víte co? Sklapnul a šel!

Tím ale zábava nekončila – čekalo nás 400 kilometrů do Arushy po silnicích, které by i v Česku po tání sněhu vyhrály anketu o největší tankodrom světa. Asi 90 kilometrů jsme jeli po tankové polní dráze. Byla jsem naklepaná jako prvotřídní šnicl a mám podezření, že se mi třásly vnitřnosti ještě v momentě, kdy jsem se na ubytování svalila do postele. Ale přežila jsem!

Okamžik, na který jsem tak dlouho čekala… Jdeme na to! 🔥

Den D byl tady a s ním i přílet mého ex. Čekala jsem ledacos, ale to, co se vyklepalo z letadla, předčilo veškerá očekávání. Namistrovanej, arogantní panáček, kterého Afrika zjevně vůbec nezajímala, protože byl plný sám sebe. První myšlenka? Tohle bude týden, ty vole… Sladká odměna v podobě safari rázem dostala hodně drsnou příchuť.

Nechápala jsem, jak se dva lidi můžou tak rychle smazat ze života a koukat na sebe jako na kolemjdoucí. Jasně, ta nostalgie a smutek tam pořád jsou. Ale sentiment jde stranou, když si vzpomenu na jednu zásadní věc – na to, s kým se bavil a trávil čas, když mně bylo nejhůř.

Vlastně ani nevím, jestli má smysl komentovat fakt, že jsem týden v kuse poslouchala fňukání, jak jenom sedí v autě, nehýbe se a při pohledu do zrcadla tragicky přibírá. Hele, já chápu sportovní závisláky, co musí pořád někde vyšilovat a pálit kalorie. Ale v tom případě sakra nejezdi na safari! Nevím, jestli čekal, že si dá každé ráno kardio a poběží maraton se stádem zeber.

Nechápejte mě zle, já bych ho v tom běhu klidně i podpořila. Hlavně proto, že by byl s vysokou pravděpodobností jeho poslední. Jenže já tyhle kriminálky znám. Jako ex bych byla okamžitě podezřelá číslo jedna, že jsem ho předhodila lvům schválně. Pojďme si tu navíc říct narovinu: nejsme v Americe. Chlapec nemá milionovou životní pojistku a v závěti mě taky zrovna nenechal. Takže nechat ho skočit šipku přímo mezi Simbu a jeho partu by pro mě byl ekonomicky naprosto nevýhodný byznys.

Pohádkové safari 

Tanzanská divočina, to je jedno velké, živoucí království z té nejkrásnější knížky pohádek. Člověk tam stojí s otevřenými ústy a neví, kam dřív očima zabloudit. Támhle pod korunami stromů si spokojeně vykračuje obří sloní rodinka a o kousek dál se s noblesou prince prochází vznešený pan Žirafák. Je to zkrátka země nesmírně bohatá.Má to však jeden háček – toto tajemství už dávno objevili lidé, a tak se po tamních stezkách prohání jeden plechový džíp za druhým. Naštěstí je toto království tak nekonečně obrovské, že o sebe poutníci téměř nezavadí. Tedy pokud se zrovna padesát vozů nesjede k pelíšku vzácného leoparda, nebo když se stovky lidských očí nechtějí najednou podívat na velkolepé putování zvířecích stád.

Celodenní pakoňské čekání v kostce: sedíš, koukáš a doufáš, že jeden pakůň dostane záchvat odvahy, skočí do řeky plné krokodýlů a strhne s sebou zbytek té zmatené bandy.Bohužel, největším predátorem dne nebyli krokodýli, ale němečtí turisti. Absolutní ignoranti bez špetky respektu. Stádo dvakrát po sobě úspěšně vyplašili, protože když ušetříš na pořádném průvodci, tak prostě netušíš, jak blízko můžeš najet. V tu chvíli šla veškerá africká pohoda stranou. Z vysílaček se ozýval takový mezinárodní hněv místních rangerů, že jsem chvíli doufala v rychlý lynč. Slíbili jim, že jestli tam vjedou ještě jednou, skončí ta německá posádka s vykrouceným krkem přímo v té řece.

Pokud měl někdo otázku na to, jestli jet na Safari bez průvodce, tak hádám, že jsem Vám jí odpověděla. 

Afrika a levná dovolená? Zapomeňte na to. Sice je to chudý kraj, ale ceny za zážitky jsou tu mastnější než nedělní jitrnice. A Tanzanie je v tomhle naprostý strop. Týden safari tam stojí dvakrát tolik co v Ugandě! Takže pokud chcete vidět lvy a nezbankrotovat, Uganda je jasná volba. Tanzanie vám totiž peněženku vyždímá dřív, než stihnete říknout "Hakuna Matata".

Verdikt? Sbalte kufry a jeďte do obou. Uganda i Tanzanie mají své nezaměnitelné magické kouzlo, které musíte zažít na vlastní kůži. Každá africká cesta mě totiž obohatila a změnila víc, než bych byla schopná popsat. Stálo to za každou korunu, každou vrásku i každou prasklou cévku!

Co bych ale na závěr rozhodně podtrhla třikrát červeně, je lidský faktor. Mezi Ugandou a Tanzanií je v tomhle naprosto propastný rozdíl. V Ugandě sice máte občas pocit, že toho rozumu v makovici moc nepobrali, ale jsou to neskuteční milouši, se kterými se prostě musíte smát. Zato v Tanzanii? Tam jsou lidi pěkně arogantní a reálně zralí na facku hned od pohledu. A to je pro mě hlavní důvod, proč bych se tam už s velkou pravděpodobností v životě nevrátila.

Ujet 4200 kilometrů za jediný týden? Solidní záhul na tělo i na duši. Přesto nelituju, Tanzánie byla prostě boží (Safari). Jedinou kaňkou na celém tom zážitku byl můj spolucestující soused. Stálo mě to hodně tajných slz, které buď ignoroval, nebo dělal, že je nevidí. Ale víte co? Já se domů vrátila silnější než kdy dřív, a to je ta nejlepší odměna. 

Cesta zpátky byla za trest. Všichni už unavení, nervózní a do toho rwandský kamerový systém, který hlídá snad i rychlost chůze. Náš řidič se proměnil v nejpomalejšího tvora planety a držel poctivých 50 km/h. To už jsem fakt skřípala zubama.Po dvou dnech utrpení jsme konečně dorazili do Kabale ke mně do bytu. Jenže plán tak úplně nevyšel. Isaac se se mnou nakonec na cestu nevydal, překopal program a já kvůli tomu musela R. ubytovat u sebe na další dvě noci. Po tom všem na safari to byla ta pravá třešnička na dortu.

Při vstupu do mého bytu nasadil ten svůj klasický arogantní úsměv číslo tři a jedna z prvních věcí, co z něj vypadla, byla: "Kolik že TADY ZA TOHLE platíš?" S největším sebezapřením a úsměvem jsem mu okamžitě připomněla to jeho slavné bydlení. Žije v podstatě na skladišti, ale já taky držím pusu a nemám blbé kecy. K smrti nesnáším, když se nade mě někdo bezdůvodně povyšuje. A abychom si ujasnili fakta – tenhle byt je tisíckrát hezčí než cokoli, co jsem měla možnost pronajmout si v Londýně. Tam člověk platil majlant za vybydlené pastoušky a jako bonus k tomu dostal do postele štěnice. 

R. odjíždí do hor a já mám konečně chvíli čas si začít rovnat myšlenky. Sladké ticho. Jen já a klid. Tahle tanzanská jízda mi dala sice zabrat, ale otevřela mi oči víc, než bych čekala. A věřte mi, že to nejzajímavější mě teprve čekalo.

Zajímá vás, jak tahle africká kapitola s mým ex pokračovala a co se stalo? Další článek je už na cestě!