Když řádky těžknou v rukách
Uvědomuji si, že moje psaní je teď hodně nepravidelné a přichází ve vlnách. Stojí za tím však osobní důvody… Někdy člověk prostě vyčerpá všechna slova a nezbývá mu než ticho, ve kterém se pokouší najít ztracenou rovnováhu.
Po tom posledním článku mi trvalo dlouho, než jsem se dokázala znovu nadechnout bez té svíravé bolesti na hrudníku. Už od dětství prožívám každou lež a zradu tak hluboce, jako by moje bolest neměla žádné dno. Sice už na prahu čtyřicítky stojím s tolika životními zkušenostmi, stále nedokážu pochopit, proč v sobě lidé nosí tolik zášti a krutosti.Teď se učím žít znovu den po dni. Někdy je mi lépe, jindy mě pohltí tíha samoty. Ale pochopila jsem, že právě v té samotě, kdy člověk zůstane se vším úplně sám, se skrývá ta nejčistší síla k uzdravení. Projít si tím tichem a zahojit rány vlastní přítomností je ta nejtěžší zkouška, jakou před nás život může postavit. Ale vím, že mě to vede k sobě.
Každodenní realita kolem mě mi bolestivě připomíná, jak moc je život nespravedlivý a křehký. A také to, že materiální pomoc nikdy nedokáže zahojit zlomenou duši. Fascinuje mě, jak si někdo může myslet, že vás nejprve srazí na úplné dno, poníží vás, a pak si vaše odpuštění koupí například trojicí nových legín. Jako by se krutost dala jednoduše zalepit věcmi. Nejsmutnější na tom je, že se to neděje jen v mém životě – tenhle falešný vzorec chování kolem sebe vidím na každém kroku.
Místní děti jsou v jádru neskutečně čisté duše, ale musíme si uvědomit, že jejich start do života neměl s procházkou růžovým sadem nic společného. Často se smějí a rozdávají radost, ale pravda pod povrchem je hlubší. Jejich smích je obranným štítem, protože jim nikdo neukázal, jak projevovat bolest nebo smutek. Tady na emoce nezbývá prostor. Afrika neodpouští slabost – každý se zde musí už od malička obrnit silným krunýřem, protože projev strachu nebo zranitelnosti by znamenal, že nepřežijete.
Ať už je vaše kůže bílá, černá nebo fialová, pořád jste v první řadě lidská bytost, která cítí bolest i radost. Na původu nezáleží – a u dětí to platí stonásobně. Už tolikrát jsem musela čelit otázkám, proč pomáhám zrovna tady, a ne raději "našim" doma. Pro mě ale pomoc nezná hranice ani barvy. Je to čistě mé osobní rozhodnutí a cesta, kterou mi ukázalo srdce. Smutné je, že ti, kteří sami jen nečinně sedí za obrazovkami telefonů a šíří prázdná slova, mají největší potřebu soudit činy druhých a žádat od světa víc, než jsou sami ochotni dát.
Kromě té materiální pomoci se dětem samozřejmě snažím dávat především lásku. I když mě občas testují takovým způsobem, že bych je nejraději poslala na Měsíc – ale ruku na srdce, který puberťák nám občas nepije krev? Když si vzpomenu na svá vlastní mladá léta, musím se smát, protože za své tehdejší chování bych si dneska dala pár výchovných facek.Polovinu dětí máme doma a druhá část bydlí na školním internátu. Snažím se je tam sem tam navštěvovat, abych měla jistotu, že nestrádají, mají dostatek jídla a nic jim nechybí. A ty nejkrásnější chvíle přicházejí, když mi dají na cestu dopisy. Číst si pak o tom, jak moc mě milují a jak hluboce si všeho váží, je ta nejkrásnější odměna, která okamžitě smaže veškerou únavu.
Bohužel, ne každý dopis, který od dětí dostanu, je plný bezstarostných slov. Někdy se ty řádky čtou jen velmi těžce. Na kouscích papíru se míchají ty nejobyčejnější dětské starosti s krutou realitou. V jednom mě prosí o obyčejný krém na vyrážku, v dalším o kousek mýdla… a někdy… někdy mezi řádky křičí jen tiché a zoufalé prosby o pomoc. V těch chvílích se mi svírá srdce a člověk si naplno uvědomí, jak hluboké jsou rány, které se tu snažím zhojit.
"Přečti si ho, až budeš sama"
"Přečti si ho, až budeš sama," řekla mi moje milovaná Suzan a podala mi dopis. Přikývla jsem. Když jsem ale večer dorazila domů, byla jsem promočená na kost a zralá jen na teplou sprchu. Únava mě okamžitě zlomila do spánku.Moje tělo si ale odpočinek dlouho neudrží. Už několik měsíců mě provází stejný, bolestivý rituál – noc co noc se probouzím mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní a spánek už nepřichází. Místo něj mě nocí doprovázejí noční můry, strach a vnitřní třas, který nedokážu zastavit. A v tom tichu vedle mě leží ten dopis.
Rozlepuji obálku a začínám číst. Dopis má několik stránek. Ta první je plná dětské vděčnosti, lásky a slov o tom, jak moc pro ni znamenám… Jenže pak otáčím list a s druhou částí dopisu jako by se zastavil čas. Celým tělem mi projela ledová vlna a po kůži mi naskočil husí kůže.
V dopisu stálo:
Ahoj Alex, mám tajemství. Trvá to už několik let ale poslední dobou mě to tiše zabíjí. Nevím,co se to semnou děje ale nectítím se jako já a nenávidím se. PROSÍM POMOŽ MI!!!!!
Nikdy jsem to nevyslovila nahlas, ale v sirotčinci prožíváme i tragédie, které končí tím nejhorším způsobem. Jsou děti, které ten tlak zkrátka neunesly a vzaly si život. Poslední byl Viktor, který se oběsil. Suzan mě úpěnlivě prosí, abych nikomu nic neříkala, abych zachovala mlčení. Normálně tajemství dětí střežím jako poklad, ale v tomhle případě jde o všechno. Z jejího dopisu sálala tak děsivá bolest a volání o pomoc, že v sázce je příliš mnoho. S takovými věcmi se hazardovat nedá a já musím jednat.
Porušit Suzanino přání a říct to Isaacovi bylo to nejtěžší, ale zároveň jediné správné rozhodnutí. Chtěla jsem jednat hned – nabídla jsem, že si Suzan vezmu na víkendy k sobě a pokryji veškeré finanční výdaje na její dopravu z internátu. Odpověď, kterou jsem dostala, mě ale absolutně šokovala: "Má před sebou poslední zkoušky, to nejde."
Stálo mě to obrovské množství sil a nekonečné přemlouvání, než Isaac konečně svolil. Dnes odpoledne ji můžu z intru vzít k sobě.Strach, který teď prožívám, pramení z mé vlastní nejtemnější vzpomínky – loni si můj otec vzal život. Naše cesty byly sice odcizené, ale ten zásah do mého světa byl nevratný. Tyto prožité rány mě teď nutí jednat. Nechci se znovu dívat na stejnou tragédii a odmítám se smířit s tím, že okolí nad tím jen lhostejně krčí rameny.
Kdo je Suzan?
Suzan přišla do sirotčince, když jí byly zhruba tři nebo čtyři roky. Její minulost je zahalená tajemstvím, ale to málo, co víme, rve srdce. Její matka byla těžká alkoholička. Jednoho dne se opila do bezvědomí a spadla do hluboké struhy. Suzan měla tehdy nešťastně přivázanou v šátku na těle – a matka ji při pádu celou svou váhou zalehla. Trvalo dlouho, než si kolemjdoucí všimli slabých zvuků, uvězněnou holčičku zpod bezvládného těla vyprostili. Už tehdy se její svět poprvé ocitl na hraně přežití.
Suzan je dívka s neuvěřitelně velkým a čistým srdcem, jen v něm teď nosí příliš mnoho bolesti. Trpí její duše i mysl.
Nechala jsem pro Suzan poslat motorku a s napětím na ni čekala v jedné tiché restauraci uprostřed města.Každá minuta mi připadala jako věčnost, dokud mi nezazvonil telefon a řidič mi neoznámil, že dorazili. Rychle jsem sešla dolů a v tu vteřinu, kdy mě Suzan uviděla, mi padla kolem krku. V mém náručí působila jako křehká hadrová panenka. Je tak strašně droboučká, že váží snad sotva padesát kilo i s botami. V tu chvíli jsem cítila jen její bezmoc a obrovskou úlevu, že je konečně u mě.
Posadila jsem si ji vedle sebe, pevně ji chytila za ruce a nechala ji, aby ze sebe dostala všechno, co ji na duši tíží. A ona mluvila a mluvila. Sama pořádně nechápe, co se to s ní děje. Popisovala mi ten strašný pocit naprosté samoty, pocit, že jí nikdo na světě nerozumí a že nikam nepatří. Netlačila jsem na ni, nechala jsem ji vyprávět jen to, na co sama měla sílu.Na jednu otázku jsem se ale zeptat musela – potřebovala jsem vědět, jak moc vážná situace to je. Říkám: "Zlato, máš někdy myšlenky na to, že bys... že bys si ublížila?" Suzan v tu vteřinu jen sklopila hlavu a propukla v usedavý pláč. Žádná slova už nebyla potřeba. Tahle tichá odpověď mi stačila.
V tu chvíli se mi doslova zlomilo srdce. V krku se mi sevřel knedlík a já na vteřinu vůbec nevěděla, co mám říct. Jen jsem ji pevně přivinula k sobě a zašeptala: "Zlato, všechno dobře dopadne, jen nesmíš přestat věřit. Už nikdy na to nebudeš sama, máš mě a já tu pro tebe budu vždycky." Možná jsem neřekla přesně to, co by stálo v psychologických příručkách, ale byla to ta nejčistší slova, která mi v ten moment vytryskla z duše.Sama děti nemám, nikdy jsem je neplánovala ani nechtěla, takže jsem v téhle roli skočila z nuly na sto. Na co ale člověk už vůbec nemůže být připravený, je situace, kdy před ním stojí dítě tak strašně ztracené ve svých vlastních temnotách.
Upřímně musím přiznat, že mi někdy docházejí síly a cítím se neskutečně unavená. Ale tohle jsou přesně ty momenty, kdy vím, že i kdybych se měla po zemi plazit, udělám pro bezpečí toho dítěte naprosté maximum. V tu chvíli mi bylo jasné, že musím na Isaaca zatlačit mnohem víc a bez ohledu na jeho odmítání.
Život má občas neuvěřitelný smysl pro spravedlnost. Isaac mi sice tvrdil, že je dávno pryč z města, ale stačilo udělat pár kroků z restaurace a stála jsem tváří v tvář jeho autu. Pán tvorstva byl polapen vlastním plánem. Už neexistoval prostor pro diskuzi nebo prosby. Převzala jsem kontrolu a jasně mu diktovala podmínky. Suzan bude trávit víkendy u mě. Dostane domov, klid na učení, jídlo a moji přítomnost.Neměla jsem chuť ani čas řešit jeho lži. Nestojí mi za to. Od začátku se tu spoléhám výhradně na sebe a tohle mě nezlomí. Řekla jsem mu to na rovinu: "Cesty jí uhradím já. Tvoje jediná povinnost je zavolat do školy, že o víkendech tam nezůstává. Tím to hasne." S touhle větou jsem se otočila na své děravé pantofli, vzala Suzan za ruku a odvedla ji k sobě domů.
Noc strávila v bezpečí u mě doma. Do rána jsem ještě stihla připravit pečené kuře, takže ode mě odjížděla vybavená jako na královskou hostinu – dostala kuře s rýží, sladkosti, ovoce, zeleninu a zásobu vody. Do tašky jsem jí přibalila i toaletní papír. Protože když už na vás život naloží tolik, že se z toho máte posrat, je potřeba čelit tomu s plnou výbavou a se ctí.
Po horké sprše a teplém jídle se Suzan konečně trochu uvolnila. Pustila jsem jí na obrazovce oddechovou reality show o líčení, aby její myšlenky konečně našly jiný směr a ulevilo se jí. V devět hodin jsem ji šla uložit, přitáhla jí peřinu až k bradě a nechala ji spát. Bylo dojemné sledovat, jak moc to bezpečí potřebovala. Po dlouhých týdnech utrpení totiž našla klid a spala nepřerušovaně celou noc.
Ráno jsem jí šla doprovodit na odvoz...Suzan vyšla z domu, po pár krocích se rozhlídla kolem sebe a říká mi:
"Dneska bude fajn den"
Upřímně se mi ulevilo a mohla jsem jí s lepším pocitem poslat zpět do školy. Pevně věřím, že to spolu zvládneme a bude v pořádku.
A tak to prostě v životě chodí. Ať už vás potká jakákoliv rána, občas je tím nejlepším lékem žít zkrátka den za dnem. Někdy se probudíte do krásného rána, jindy vás čeká těžký den, ale to je koloběh života. Člověk nemusí mít všechno nalinkované a naplánované na desítky let dopředu. I já jsem kdysi měla své jasné představy. Chtěla jsem najít klid, usadit se, obléct si svatební šaty a zestárnout s člověkem, kterého jsem milovala každou jedinou molekulou svého těla. Život měl ale jiné plány a já se učím přijímat přítomnost takovou, jaká je. Ale zase buďme upřímný...aspoň to můžete vše prožívat semnou.